Právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem

Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13

Jakkoliv se problém tzv. vyprázděnosti základních práv příliš často jako téma teoretických a odborných prací neobjevuje, jakkoliv je legislativa svými soudobými trendy spíše součástí problému než součástí jeho řešení a jakkoliv v judikatuře obecných soudů se s dlouhodobým konzistentním postojem k této otázce setkáváme spíše zřídka, neboť z hlediska běžné soudní produkce stojí (přes všechny proklamace) vlastně na okraji pozornosti, ve skutečnosti jde o jeden ze stěžejních křížových bodů současného práva (v objektivním smyslu).

Ústavní soud v předkládaném judikátu upozorňuje na některé jeho stránky, když zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona o odpovědnosti státu v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, k jeho zúžení.

Příčinou toho, že k uvedenému postupu v praxi obecných soudů v některých případech dochází, je zpravidla označován určitý formalismus. Jistě je pravdou, že hodnotově založené základní právo lze „vynulovat“, zejména pokud je proseto formálními, avšak tvrdě uchopenými procesními síty. Výsledkem je stav, kdy základní právo „existuje“ (jako ideální, do značné míry virtuální princip), lze však poměrně snadno prokázat, že „právě v tom či onom případě“ nelze uplatnit, neboť tomu objektivně brání nesplnění některých – přece zákonem stanovených – podmínek (jak uvádí komentované rozhodnutí poněkud zdeúřední řečí - použití jeho zákonného provedení).

Jde o jeden z mnoha projevů tzv. nového dualismu práva. Kontinentální právo (přinejmenším zdejší, ve skutečnosti to však platí obecně) není svou systémovou podstatou přizpůsobeno tak masivnímu pronikání nových forem právní regulace a (bez hodnotícího znaménka) vzpírá se mu. Výsledkem je konflikt procesně „čisté“ aplikace jednoduchého práva a (například) práva principiálního, který opakovaně řeší ve svých rozhodnutích Ústavní soud.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde