Odškodnění v případech zastavení trestního stíhání

Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013

V odůvodnění rozhodnutí, které je přehledně strukturováno, odvíjí soud své úvahy od základního ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: podle § 9 odst. 1 má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno. Pravidlo specificky vyjadřující prioritu občana před státem má ovšem své výjimky, jež jsou soustředěny do ustanovení § 12. Tyto výjimky lze rozdělit do několika kategorií (viz tam), pro naše účely je však rozhodující objektivní kritérium plynoucí ze stavu procesního prostředí a z pozice, kterou konkrétní dotčená osoba v konkrétním případě v tomto prostředí zaujímá. Limitem totiž jsou především důvod a okolnosti zastavení trestního stíhání v situaci, kdy nebyl učiněn žádný závěr o vině (nevině) trestně stíhané osoby, a její možnosti obrany.

Rozsudek rozvíjí úvahu, že důvod, pro který bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci, není výslovně uveden ani v § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen z. o. š.), ani v trestním řádu, nýbrž byl formulován judikaturou, podle níž lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Konstatuje dále, že zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými v § 12 z. o. š. tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z tohoto důvodu. To je pro dovolací soud signálem k zahájení dalšího řetězce úvah, jejichž východiskem je smysl a systematika uvedeného zákona ve vztahu k dobrým mravům a spravedlnosti:

Otázkou podstatnou pro nyní posuzovanou věc je, zda zákon č. 82/1998 Sb. (s ohledem na jeho účel a výše uvedené principy) přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoliv.

Blíže principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) má jistě interpretace, podle níž by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby.

Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v první řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 z. o. š. OdpŠk též náhrady škody.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde