Kriminalizace a subsidiarita trestní represe

Komentář k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, čj. 7 Tdo 780/2014-24

Jedním z vysoce aktuálních problémů současného práva je fenomenální působení faktoru kriminalizace. K tomu doporučujeme studium závěrů konference „Kriminalizace jako fenomén soudobé společnosti“ (viz stejnojmenný sborník vydaný nakladatelstvím Havlíček Brain Team ve spolupráci s Vysokou školou manažerské informatiky, ekonomiky a práva v roce 2011).

Zkoumání souvisejících otázek přenáší mimo jiné pozornost k otázce subsidiarity trestní represe a vlivu principu ultima ratio. V předkládaném rozhodnutí je námitka subsidiarity trestní represe interpretována obviněnou tak, jako by poškozený svým jednáním nenaplnil podmínky pro to, aby mohl nastoupit – svou povahou subsidiární – trestní postih, s odůvodněním, že mohl svých práv dosáhnout s použitím soukromého práva. Nejvyšší soud zde velmi trefně argumentuje: Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Námitky obviněné v tomto směru ovšem nemohou obstát, protože svým jednáním nepochybně překročila rámec soukromoprávních vztahů a naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Narážíme na dialektický charakter subsidiarity trestní represe. Tak jako zneužívání (či dokonce „jen“ nadužívání) instrumentů trestního práva vede ve svých důsledcích k destruktivnímu vlivu kriminalizace, nelze přijmout myšlenku, že „subsidiarita“ je míněna jako praktické vyloučení použití těchto nástrojů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Text komentovaného judikátu si můžete přečíst zde