V části Prahy bude dál platit omezení elektrických vozítek segway

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost stěžovatele sdružení Asociace Segway ČR, o. s., směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 60a odst. 5 až 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Magistrát hlavního města Prahy (v tomto řízení vedlejší účastník) vydal dne 23. 11. 2016 opatření obecné povahy o zákazu provozování přepravníků se samovyvažovacím zařízením, a to pro zajištění bezpečnosti chodců. Toto opatření odůvodnil zájmem na ochraně bezpečnosti a zdraví chodců. Zmínil, že oblast, kde zakázal přepravníky, zahrnuje Pražskou památkovou rezervaci, tj. území, kde je vysoká koncentrace pěších, a dále i širší území, které je podle něj hustě obydlené a s vysokou koncentrací pěších. Opatření obecné povahy o zákazu provozování přepravníků má podle svého odůvodnění chránit chodce před rizikem kolize s přepravníky. Tyto nosné důvody pak potvrdily i správní soudy v ústavní stížností napadených rozsudcích, vydaných v řízení o žalobě stěžovatele.

Stěžovatel se však následně obrátil na Ústavní soud, neboť se domníval, že rozhodnutí správních soudů porušila jeho základní práva. Mimo jiné namítal, že přepravníky nejsou nebezpečné, ke střetům s chodci nedochází a že tak neobstojí základ odůvodnění opatření obecné povahy. Správní soudy se podle stěžovatele jeho námitkami vůbec nezabývaly. S ústavní stížností stěžovatel spojil rovněž návrh na zrušení § 60a odst. 5 až 7 zákona o pozemních komunikacích, neboť tuto úpravu považuje za diskriminační, nesrozumitelnou a matoucí.

Ústavní soud konstatuje, že na klíčovém závěru správních soudů, že vedlejšího účastníka vedla k zákazu vjezdu a provozování osobního přepravníku na pozemních komunikacích skutečnost, že osobním přepravníkem je možno se pohybovat i na pozemních komunikacích, kde se vyskytují chodci, a že pro jejich bezpečnost v historickém a širším centru hl. m. Prahy bylo nutno provoz těchto přepravníků regulovat, neshledal nic neústavního.

Stejně tak závěr správních soudů, že důvody ohrožení bezpečnosti chodců nebylo nutno nějakým způsobem dokládat, neboť vycházejí z technických vlastností a parametrů osobních přepravníků, o nichž není sporu, a opatření upravující provoz na pozemních komunikacích, resp. zákaz vjezdu určitých dopravních prostředků, může být přijato i preventivně, aniž by k řešené problematice již existovaly určité statistiky policie, stížnosti od občanů a podobně, nelze shledat a priori neústavní ani z obecných hledisek zákazu svévole či libovůle. Konečně nutno přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu též v jeho právním názoru, že z hlediska proporcionality je zřejmé, že smysl umístění dopravních značek je opodstatněný; opatření má za cíl ochránit chodce v hl. m. Praze před střety s osobními přepravníky, čehož lze stanovením zákazu jejich vjezdu dosáhnout. Vysoká koncentrace chodců klade natolik velké nároky nejen na pozornost osob na přepravnících, ale i na jejich schopnost přepravník ovládat a rychle s ním zastavit či změnit směr jízdy, že je dáno reálné riziko střetů chodců s přepravníky zejména, není-li respektován stanovený požadavek rychlosti jízdy a pravidel pohybu přepravníků po chodnících, přičemž takto těžký dopravní prostředek může řídit i osoba bez potřebných zkušeností. Příslušný orgán nemusí čekat na to, zda nebo až dojde ke kolizi přepravníků s chodci, ale na místech využívaných chodci může provoz přepravníků zakázat, aby kolizím předešel.

K návrhu na zrušení předmětných ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích pak Ústavní soud dodává následující. Existence odlišných věcných vlastností, kterými se pohyb přepravníků liší od jak pohybu chodců, tak cyklistů, dává racionální podklad pro zvláštní právní úpravu přepravníků; nejde proto o úpravu diskriminující osoby na přepravnících při srovnání s cyklisty či chodci. Stanovení kompetence (možnosti) vydat nařízení obce zakazující na místech specifikovaných v § 60a odst. 5 zákona o silničním provozu provoz přepravníků nelze považovat za diskriminační, neboť obecně nelze vyloučit existenci míst, kde je dán rozumný důvod pro zákaz provozování přepravníků, ač tato místa eventuálně mohou užívat chodci či cyklisté. Přistoupí-li v konkrétním případě příslušný orgán k vydání zákazu, má význam zkoumat, zda daný zákaz v konkrétním případě není neústavní či nezákonný. Samotné zákonné zakotvení kompetence (možnosti) vydat nařízení zakazující provoz přepravníků na vymezených místech však neústavní není.

Odlišné stanovisko k nálezu uplatnil soudce Josef Fiala.

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu TZ 89/2021

Celý text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1204/2.