Odpovědnost za nepoložení otázky Soudnímu dvoru

Ve dvou rozsudcích z dnešního dne Soudní dvůr rozvinul svou judikaturu v oblasti odpovědnosti členských států za porušení unijního práva, kterého se dopustil vnitrostátní soud rozhodující v posledním stupni, a upřesnil úlohu, kterou hraje porušení povinnosti předložit předběžnou otázku. V rumunské věci tedy Soudní dvůr uvedl, že taková odpovědnost může být založena pouze tehdy, je-li porušení povinnosti předložit předběžnou otázku doprovázeno porušením jiného pravidla unijního práva, jehož cílem je přiznat práva jednotlivcům. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, jelikož dotčená pravidla týkající se přesné identifikace zemědělských ploch sledují cíl obecného veřejného zájmu, jímž je ochrana finančních zájmů Unie. V portugalské věci dotčená pravidla, která byla nesprávně použita v rozsudku nejvyššího soudu z roku 2009, takový cíl skutečně měla, neboť chrání zaměstnance v případě převodu podniku. Soudní dvůr uvedl, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda tento rozsudek představuje dostatečně závažné porušení unijního práva, které je jednou z podmínek pro vznik odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva některým z jeho soudů rozhodujících v posledním stupni. Zdůraznil však některé skutečnosti, které pro toto posouzení považuje za rozhodující, a naznačil, že tato podmínka je ve věci v původním řízení skutečně splněna.

Ve věci C-163/24 požádal rumunský zemědělec v roce 2007 o zemědělskou podporu pro plochu 264,71 ha. Na základě kontroly dospěl příslušný rumunský orgán k závěru, že skutečně způsobilá plocha činí pouze 180,62 ha, a jeho žádost zamítl. Opravné prostředky podané proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty, přičemž Odvolací soud v Bukurešti v roce 2012 odmítl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nařízení o integrovaném administrativním a kontrolním systému pro zemědělské podpory[1]. Zemědělec tedy podal žalobu na náhradu škody proti rumunskému státu z důvodu porušení unijního práva. V rámci odvolacího řízení se tentýž Odvolací soud v Bukurešti nakonec Soudního dvora dotázal zejména na to, zda původní odmítnutí předložit předběžnou otázku může vést ke vzniku odpovědnosti rumunského státu.

Ve věci C-293/24 zaměstnanci portugalské letecké společnosti Air Atlantis, kteří byli propuštěni v souvislosti se zrušením této společnosti v roce 1993, tvrdili, že společnost Transportes Aéreos Portugueses v rámci „převodu závodu“ ve smyslu směrnice o převodu podniků[2] převzala část jejích činností. Požádali proto, aby byli do posledně uvedené společnosti začleněni. V roce 2009 portugalský Nejvyšší soud odmítl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se pojmu „převod závodu“ před tím, než potvrdil zamítnutí žaloby zaměstnanců portugalskými soudy nižších stupňů. Zaměstnanci tedy podali k občanskoprávním senátům v Lisabonu žalobu na náhradu škody proti portugalskému státu z důvodu porušení unijního práva, které lze přičíst Nejvyššímu soudu. Tento soud prvního stupně předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, následně Soudní dvůr v roce 2015 rozhodl, že v projednávané věci skutečně došlo k převodu podniku a že Nejvyšší soud měl podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce[3]. Navzdory tomuto rozsudku portugalské soudy rozhodující ve věci samé žalobu zaměstnanců zamítly zejména z toho důvodu, že Soudní dvůr ve svém rozsudku vycházel z judikatury týkající se pojmu „převod závodu“, která následovala po rozsudku portugalského Nejvyššího soudu z roku 2009. I Nejvyšší soud, k němuž byl podán mimořádný opravný prostředek „Revision“, se nakonec obrátil na Soudní dvůr s cílem určit, zda postoj, který zaujal v roce 2009, představuje dostatečně závažné porušení unijního práva, které může vést ke vzniku odpovědnosti portugalského státu.

Pokud jde o podmínky pro vznik odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva, Soudní dvůr připomněl, že údajně poškození jednotlivci mají nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky: porušené pravidlo unijního práva musí mít za cíl přiznat jim práva, porušení tohoto pravidla musí být dostatečně závažné a musí existovat přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a vzniklou škodou (bod 49 rozsudku C-163/24 a bod 45 rozsudku C-293/24). Tato zásada se uplatní i v případě, že porušení vyplývá z rozhodnutí soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (bod 48 rozsudku C-163/24 a bod 44 rozsudku C-293/24).

Ve věci C-163/24 tedy Soudní dvůr uvedl, že v případě, kdy se jedná o porušení povinnosti předložit předběžnou otázku, může být odpovědnost členského státu založena pouze tehdy, je-li toto porušení doprovázeno rovněž porušením jiného pravidla unijního práva, jehož cílem je přiznat práva jednotlivcům. Porušení této povinnosti předložit předběžnou otázku totiž samo o sobě nemůže postačovat ke vzniku odpovědnosti členského státu. V projednávané věci přitom dotčené ustanovení nařízení o integrovaném administrativním a kontrolním systému pro zemědělské podpory nepřiznává zemědělci, který požádal o zemědělskou podporu, žádná práva, jelikož cílem tohoto ustanovení je výlučně ochrana finančních zájmů Unie. Podmínky, za nichž dotyčný rumunský zemědělec jednal, mu mimoto neumožňovaly dovolávat se ustanovení unijního práva obsaženého v jiném nařízení, které se vztahuje na případ omluvitelného omylu.

Ve věci C-293/24 konstatoval Soudní dvůr, že dotčená ustanovení směrnice o převodu podniků mají skutečně za cíl přiznat práva jednotlivcům, takže první podmínka pro vznik odpovědnosti portugalského státu v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2009 je splněna. Pokud jde o druhou podmínku, která se týká existence dostatečně závažného porušení unijního práva dotyčným soudem, Soudní dvůr uvedl tři skutečnosti, které považuje za rozhodující. Zaprvé konstatoval, že řešení přijaté v jeho rozsudku z roku 2015 již vyplývalo z judikatury předcházející zamítavému rozhodnutí portugalského Nejvyššího soudu z roku 2009, přičemž toto rozhodnutí bylo zatíženo souhrnem pochybení při výkladu unijního práva. Zadruhé okolnost, že se portugalský Nejvyšší soud odchýlil od informací, které vyplývaly z judikatury předcházející tomuto rozhodnutí z roku 2009, aniž Soudnímu dvoru předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, a to navzdory povinnosti, která mu v tomto ohledu přísluší, představuje v projednávané věci rovněž dostatečně závažné porušení unijního práva. Zatřetí tento Nejvyšší soud nemohl nevědět, že soulad metodického přístupu, který v tomto rozhodnutí zaujal, s unijním právem byl konkrétně jádrem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, o níž v té době Soudní dvůr rozhodoval, což svědčí o neomluvitelnosti porušení uvedeného práva ze strany tohoto vnitrostátního soudu. S ohledem na tyto jednotlivé skutečnosti se tedy jeví, že rozsudek z roku 2009 je stižen dostatečně závažným porušením unijního práva, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu, stejně jako existenci příčinné souvislosti mezi tímto porušením a škodou, jejíž náhrada je bývalými zaměstnanci společnosti Air Atlantis ve věci v původním řízení požadována.

---

Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora

Celý text rozsudků ve věci C-163/24 a C-293/24

[1] Nařízení Komise (ES) č. 796/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém podle nařízení Rady (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce.

[2] Směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů.

[3] Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2015 ve věci Ferreira da Silva e Brito a další, C-160/14 (viz také tisková zpráva č. 96/15).