Vyvlastnění nemovité věci v zájmu soukromé osoby - část II.

Předchozí část článku naleznete zde.

Mělo by se tak stát na základě pravomocného autoritativního rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného například v rámci exekučního řízení[1] či řízení trestního[2], případně ve správním řízení vedeném na základě zvláštního zákona. V případě posledně zmiňovaném, na který se blíže zaměřím v předkládaném článku, mám na mysli vyvlastňovací řízení dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o vyvlastnění“).

Zákonné podmínky vyvlastnění

Detailnější právní úpravu vyvlastnění obsahuje výše zmiňovaný zákon o vyvlastnění, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007. Byť není ambicí předkládaného pojednání vyčerpávajícím způsobem pojednat o zákonných podmínkách vyvlastnění, zejména z důvodu obsahu navazující kapitoly zde v krátkosti rozeberu předpoklady nuceného odnětí (či omezení) vlastnického práva, tak jak je stanovil zákonodárce, který ústavní limity vyvlastnění do jisté míry opakuje a současně je částečně rozšiřuje.

Podle první zákonné podmínky je možné provést vyvlastnění pouze za konkrétně stanoveným účelem. Tento účel (respektive účely) by však adresáti právních norem hledali v zákoně o vyvlastnění marně, neboť konkrétní účel je vždy zakotven v lex specialis, ať již se jedná o stavební zákon[3], zákon o ochraně přírody a krajiny[4], případně zákon o státní památkové péči.[5] Okruh konkrétních zvláštních zákonů není explicitně stanoven, tudíž nelze vyloučit, že do budoucna mohou vznikat nové zákonné účely vyvlastnění, samozřejmě při respektování ústavněprávních limitů. Typickým účelem, za kterým je možné při splnění dalších zákonných a ústavních podmínek provést vyvlastnění, je vytvoření podmínek pro nezbytný přístup ke stavbě, pozemku či za účelem řádného užívání stavby.[6]

Další neméně důležitou podmínku představuje tzv. subsidiarita vyvlastnění. Jinými slovy, vyvlastnění není možné, pokud lze požadovaného práva k pozemku nebo stavbě získat jinak – ať již dohodou či jiným způsobem.[7] Požadavek subsidiarity vyvlastnění je vyjádřením toho, že se má jednat o poslední prostředek k nabytí vlastnického práva při naplnění požadavku veřejného zájmu: „vyvlastnění coby nejzávažnější možný zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 Listiny) má mít povahu ultima ratio“.[8]

S požadavkem subsidiarity souvisí i poslední ze zákonných podmínek vyvlastnění, kterou rozumíme proporcionalitu tohoto výjimečného řešení majetkoprávních vztahů mezi konkrétními osobami. Pokud má dojít k vyvlastnění, tak pouze za předpokladu (samozřejmě při splnění dalších ústavních a zákonných podmínek), že toto bude přiměřené – tedy vyvlastnění může být provedeno jen v takovém rozsahu, který je nutný k dosažení konkrétního účelu vyvlastnění, který stanoví zvláštní zákon, jak již ostatně bylo uvedeno výše.[9] Z právě uvedeného pravidla však existuje výjimka.[10]

Vybrané případy vyvlastnění nemovité věci ve prospěch osoby soukromého práva

V této kapitole se podrobněji zaměřím na dva vybrané případy vyvlastnění nemovité věci v zájmu soukromoprávních osob, se kterými je možné se nejčastěji setkat v praxi. Podle některých názorů lze za praktický případ vyvlastnění[11] považovat i případnou „nulovou“ variantu oddlužení[12] – tedy jednoho ze způsobů řešení úpadku dlužníka, nicméně s ohledem na zvolené téma se budu v této kapitole nadále zabývat primárně vyvlastněním ve vztahu k nemovité věci.

Vyvlastnění za účelem provozování a vedení distribuční soustavy

Byť nevycházím z žádné konkrétní statistiky, nejen z mé praktické zkušenosti, ale rovněž z prosté lustrace masmédií vyplývá, že mnoho vyvlastňovacích řízení je zahajováno z iniciativy distributorů energií, případně na základě podaných žádostí subjektů zajišťujících veřejnou komunikační síť.[13]

Zmiňovaní distributoři energií ve většině případů, pokud se nedohodnou s vlastníky dotčených pozemků, žádají příslušné správní orgány o vyvlastnění nemovitých věcí formou zřízení věcného břemene, jehož obsahem je zpravidla právo oprávněného z věcného břemene umístit, provozovat, opravovat a udržovat zařízení distribuční soustavy na dotčené nemovité věci, provádět jeho obnovu, výměnu a modernizaci; tomuto právu pak odpovídá povinnost vlastníka těchto věcí výkon zmiňovaných práv strpět.

Je třeba říci, že tento postup distributorů energií, literou zákona řečeno provozovatelů přenosové soustavy, zákonodárce předpokládá, neboť podle ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, je tento provozovatel povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro stanovené účely.[14] K této zákonné povinnosti je dále stanoveno následující: „V případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.“[15]

Byť tedy o vyvlastnění v těchto případech bude žádat osoba soukromého práva, na řádném fungování energetické soustavy existuje nepochybně i veřejný zájem, což explicitně určil i sám zákonodárce: „distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu“.[16] Je však nutné si uvědomit, že i přes právě citovanou právní normu není nutně jakékoliv zřizování a provozování distribuční soustavy ve veřejném zájmu; nelze vyloučit, že vyvlastňovací úřad v konkrétním případě dojde k závěru, že na vyvlastnění formou zřízení věcného břemene existuje pouze soukromý zájem provozovatele distribuční soustavy.

Pokračování článku naleznete zde.

_

_

Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2021.

---

[1] Na základě usnesení o udělení příklepu dle ustanovení § 338x zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 66.

[3] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. § 170.

[4] Zákon č. 114/1992 Sb., České národní rady o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. § 60 odst. 1.

[5] Zákon č. 20/1987 Sb., České národní rady o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. § 15 odst. 3.

[6] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. § 170 odst. 2.

[7] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů. § 3, odst. 1.

[8] FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T. Aplikační problémy zákonných podmínek vyvlastnění. Právní rozhledy, 2020, č. 15–16, s. 515–522.

[9] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů. § 4 odst. 1.

[10] V tomto případě by se jednalo o „vyvlastnění“ pohledávek věřitelů.

[11] Polemika: Měl by mít člověk šanci na úplné prominutí dluhů? NE 2 – ihned.cz. Ihned.cz [online]. Copyright © 2018 [cit. 06. 06. 2021]. Dostupné z: https://archiv.ihned.cz/c1-66128260-polemika-mel- -by-mit-clovek-sanci-na-uplne-prominuti-dluhu-ne

[12] Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. § 104 odst. 4.

[13] Zřizování a provozování zařízení přenosové soustavy, přetínání nemovitých věcí vodiči a umisťování vedení.

[14] Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. § 24 odst. 4.

[15] Tamtéž, § 2 odst. 2 písm. a) bod 1.

[16] Tamtéž, § 4 odst. 3.