Několik prvních úvah a dojmů začínajícího ústavního soudce

Fyzicky jsem v Joštově 8 ve středu 7. 10. 2015 přítomen nebyl, neboť jmenování skončilo až odpoledne, ale hned 8. 10. se konalo jednání pléna Ústavního soudu – a to již ano. Takříkajíc ostrý start.

A protože jsem dojmů ze svého krátkého působení u této ctihodné instituce pln, dospěl jsem k závěru, že se o ně podělím se čtenáři Právního prostoru, abych se později mohl věnovat i právně-odbornějším tématům, tradičně zejména z oblasti civilního procesu, a nyní více i z velmi rozmanitých oblastí, kterým se věnuje můj současný zaměstnavatel.

Půjde o dojmy skutečně čerstvé a první, neboť na další je po třech týdnech působení ještě brzy.

Tak tedy.

Ústavní soud je soud

Tvrzení uvedené v nadpisu je možná až příliš objevné (navíc bude v jednom z dalších nadpisů popřeno) a žádá další vysvětlení.

Uvedená „právní věta“ však vychází i ze skutečnosti, že Ústavní soud snad v každém svém rozhodnutí připomíná, že není součástí obecné justice, a že není další přezkumnou instancí. To nepochybně není, ale soudem je.

Je justičním „úřadem“ s rejstříky, papírovými spisy, vedoucími kanceláře, které se v budově Ústavního soudu nazývají „tajemnice“, což sice není totéž jako soudní tajemnice, čili rozhodující referentky a předchůdkyně vyšších soudních úřednic, ale něco „mezi“.

I zde existují referáty, pohyb spisu, lhůty, budníky ….

Přestože se příliš nechodí soudit v taláru do jednačky, a už vůbec se neprovádí dokazování (i když vyloučeno to není), zdaleka nelze hovořit o tom, že Ústavní soud je akademickou institucí, která nemá s „ostatní“ justicí nic společného. Právě naopak – je s ní spojen „pupeční šňůrou“.

Přestože jde o kolektivní orgán strážící respektování lidských práv a ústavních principů, stále je to soud se soudci, asistenty, justiční administrativou, správou, předsedou a místopředsedy, podatelnou, „cedulí“ s přehledem jednání.

Když už je v předchozí větě zmínka o asistentech …..

Osobně považuji za jeden z největších úspěchů české justice v jejím polistopadovém vývoji, že si vydobyla po letitých diskuzích a dohadech (alespoň nějaká) asistentská místa. Že do ní přibyli jiní rozhodující referenti, a to včetně její nalézací linie, kde je jich potřeba nejvíce, i když je jich stále málo, a přestože (a to považuji za ještě závažnější zjištění), řada soudců s nimi neumí zacházet – v tom smyslu, aby na ně delegovala podstatnou část své nerozhodovací i rozhodovací činnosti, svěřila jim co největší samostatnost (nebo se s nimi rozloučila), řídila jejich činnost a vhodným (nezbytně nutným) způsobem ji kontrolovala.

Nelze přitom argumentovat stále donekonečna tím, že je asistentů málo a že soudcovské týmy nejsou složeny v ideální konstelaci jeden soudce – jeden asistent. Toho se možná nedožijeme nikdy, ostatně – po zkušenostech předsedy odvolacího senátu se například nedomnívám, že by každý jeho člen musel mít k dispozici jednoho asistenta. Málo jich stále je, ale hlavní podstata problému netkví v nedostatečném počtu, ale, řekněme, v nedostatku „šéfovských“ dovedností jednotlivých soudců – nikoliv v nedostatku peněz z rozpočtu a nízkých asistentských platech.

U Ústavního soudu je asistentů dostatek, jsou samostatní a jsou zvyklí poskytovat svým soudcům co nejlepší servis. Upřímně bych jej všem soudcům v naší republice přál.

Bylo by však načase zanalyzovat, proč asistenti soudců obecných soudů (pokud zde nějací vůbec jsou) nemají mnohem větší vliv na délku řízení a celkový stav justice, než je tomu dosud. Přeci jen už nějaké máme, počítají se minimálně na desítky, a zatím to nevypadá, že by se délka řízení tomu úměrně zkracovala.

Můžeme se proto zamýšlet nad tím, zda není například chyba v „dělení“ asistentů mezi více soudců, jen proto, aby si všichni soudci byli rovni (i ti, kteří s asistenty zacházet neumějí), v organizaci práce spočívající v tom, že všichni soudci mají přibližně stejný nápad (ti, kteří asistenty mají, i ti, kteří ne), ve znehodnocování asistentské (vysokoškolské) pracovní síly k činnostem, které by měly být výhradně svěřeny vyšším soudním úředníkům, v nedostatečné samostatnosti jednotlivých asistentů v rámci jednotlivých řízení (v zásadě může asistent s výjimkou vedení dokazování a vyhlašování rozsudků činit vše) atd. atp.

Čas na podobnou analýzu již nepochybně nastal.

Jak je to s přezkumnou činností Ústavního soudu

Další klíčové zjištění z krátkého působení u Ústavního soudu je, že si osoby fyzické i právnické zvykly obracet se na něj jako na onu proslulou „lampárnu na hlavním nádraží“. Úroveň některých podání je doslova katastrofální – až se nabízí kacířská úvaha, jestli něco, co je (téměř) zadarmo (míněno tím řízení před Ústavním soudem), má takto „levně“ fungovat i v budoucnu.

Namísto toho, aby se Ústavní soud zabýval skutečnými problémy konstitucionálního charakteru, jimiž se samozřejmě zabývá též, ale jen občas, musí se prokousat stovkami podání, která nemají s ústavním právem zhola nic společného, aby je odmítal jak na běžícím pásu. Bavíme-li se několik let o „odbřemenění justice“, měli bychom se začít bavit také o odbřemenění Ústavního soudu.

Nespokojení účastníci z řízení před obecnými soudy se odmítají s prohrou smířit a dovolávají se v řadě případů ochrany ještě před Ústavním soudem. A přestože ten neustále připomíná, že není dalším článkem obecné justice, odmítají to brát v úvahu. Tomu odpovídá i obsahová stránka jednotlivých stížností, v nichž se sice vyskytují (alespoň někdy) odkazy na konkrétní ustanovení předpisů ústavního práva, která měla být porušena; ve skutečnosti jde však většinou o námitky proti porušení práva „obyčejného“, někdy jen toho procesního, o snahy přimět Ústavní soud, aby přezkoumával pravomocná rozhodnutí dokonce po skutkové stránce ­– aby „šel do skutku“.

Typicky se to týká věcí péče soudu o nezletilé děti, v nichž není přípustné dovolání, takže jeden z hlavních dojmů z mého krátkého působení u Ústavního soudu je ten, že je to tak trochu opatrovnický soud třetí instance. A to snad být nemá …

Ústavní soud není soud

Ne, to není překlep. Přestože obsahuje nadpis předcházející kapitoly tvrzení a contrario.

Ústavní soud patří nepochybně (nejen podle textu Ústavy) do moci soudní, avšak charakter jeho činnosti je justičně-politický, čímž se od všech zbylých soudů výrazně odlišuje.

Při jeho rozhodovací činnosti jde o politiku, což by nemělo v tomto kontextu vyznít jako sprosté slovo, a což vyplývá i ze způsobu výběru jednotlivých soudců, který by měl přes všechna svá pro i proti, alespoň podle mého mínění, zůstat zachován v současné podobě.

Naprostou většinu rozhodnutí sice přijímá Ústavní soud v tříčlenném senátu, s některými však „musí jít do pléna“ všech patnácti soudců. Pakliže musí Ústavní soud při svém rozhodování aplikovat „vyšší principy“, tedy nejen principy právní, ale i etické, společenské, mravní, náboženské, sociální, politice se vyhnout nemůže, a to ani při rozhodování třemi soudci v jednotlivých senátech – tím spíše v plénu.

Proto je rozhodování Ústavního soudu také o „politicko-právním“ vyjednávání mezi jednotlivými soudci, kteří mají různé světonázory, politické smýšlení i smýšlení právní a lidské. A právě v tom je práce ústavního soudce jedinečná a zajímavá, neboť nejde o čistou právničinu, ale o „jinou ligu“.

To je další mé dominantní zjištění z krátkého působení v budově ÚS (i mimo ní).

Závěr

U Ústavního soudu se sbíhá nekonečná řada linií, které se prolínají právem, společností i politikou. Řeší se u něj nejen věci vazební, opatrovnické, pracovněprávní, důchodové, zdravotnické, ale i žaloby na prezidenta republiky či návrhy na zrušení zákonů prostých, dokonce někdy i ústavních, jak ukazuje nedávná historie.

V tom je kouzlo této instituce, která si za více než 20 let své novodobé historie vydobyla nezastupitelnou pozici v naší demokratické republice.

A to je můj poslední a hlavní dojem.