V průběhu dne byla veškerá zpravodajství zaplněna množstvím senzačních novinářských poznatků o tom, kdo všechno „nebude potrestán“ včetně komentářů vybraných osob z lidu, které takový fakt odsuzují. V průběhu hlavního zpravodajství ČT 1, po několika podobných informacích, počala být předmětná amnestie již označována jako kontroverzní.
Je třeba však konstatovat, že amnestie je legitimní součástí západního právního systému. V neposlední řadě pak byla v minulosti přijímána i novinářskou obcí a širokou veřejností pozitivně. Určitým průlomem byla poněkud rozsáhlá amnestie provedená v roce 1990, která skutečně zaplavila území České republiky bezprecedentním počtem propuštěných osob, při paralyzovaném bezpečnostním aparátu. Následovala pak amnestie z roku 1998, kterou autor zažil jako činný trestní soudce. K té šlo snad vytknout především to, že byla sdělena tak pozdě, že první den po jejím vyhlášení, se odročovala jednání soudu podle jejího textu uveřejněného neoficiálně v Mladé frontě! Přes všechny tyto nedostatky však amnestie proběhly bez závažných důsledků na fungování naší společnosti. I bez podstatné novinářské kritiky.
Amnesii je třeba vnímat jako tradiční právo panovníka, kterého v našich zemích reprezentuje od roku 1918, resp. 1919, prezident, jehož pravomoci se jinak neustále zmenšují při současném, poněkud kuriózním, zvyšováním jeho mandátu, zejména nově zavedenou přímou volbou. Je možno kategoricky nesouhlasit s jakýmikoliv hlasy odsuzujícími existenci amnestie jako takové.
A nyní ta amnestie poslední, Klausova, „kontroverzní“, s mnoha dalšími přívlastky. Jen s nejvyšším sebezapřením lze zdvořile komentovat mediální paniku pravidelně zásobující informacemi o tom, kolik z amnestovaných je zpátky ve vězení pro další trestnou činnost nebo je dokonce nezaměstnána. V tomto směru lze konstatovat naprostou úspěšnost předmětné Klausovy amnestie, kdy procentuelní návrat z cca 7000 propuštěných nelze hodnotit v žádném případě jako vysoký! Je třeba poukázat, že vězňové jsou po odpykání části trestu nebo i trestu celého pravidelně propouštěni na svobodu, a tato amnestie pouze tento krok částečně některým z nich urychlila. Nelze tedy dobře porozumět komentářům stavějícím se k této problematice, jako by mělo docházet k doživotní izolaci vězněných.
Z technického hlediska jistě nelze Klausovu amnestii hodnotit jako podařenou. Svědčí o tom mimo jiné i silná neochota jejích autorů s právním vzděláním, což prezident Klaus neměl, se k autorství přihlásit. Amnestování závažných trestných činů, jako ve věci „H-System“, kdy rozhořčení nejen dotčených osob je zcela pochopitelné a oprávněné, se dalo snadno technicky zabránit. Jistě by to nebylo nijak složité. Ze strany druhé pak zcela chyběla amnestie osob obviněných, na které, byly-li by již odsouzeny, by se amnestie vztahovala. Z tohoto hlediska lze chápat některé z následků předmětné amnestie za odporující pocitu spravedlnosti.
Jako hlavní přínos uvedené amnestie však je možno spatřit nesouhlas hlavy státu se způsobem vedení trestních řízení v ČR a zejména jejich délkou! Stává se bohužel běžnou praxí, že orgány činné v trestním řízení, které nejsou jinak jakkoliv motivovány, protahují délku trestního řízení na naprosto neúměrnou délku, zcela neodpovídající projednávané věci. Autor by mohl z vlastní praxe vyjmenovat desítky případů blížících se oné osmileté lhůtě marného vedení trestního řízení, když někteří klienti dokonce amnestováni i byli. Tento stav nastal především přenastavením promlčecích dob, kdy po zahájení trestního řízení se orgány činné v trestním řízení již nemusí nikterak zaobírat jeho délkou. V tomto smyslu je třeba upozornit, že osmiletá lhůta je doba, za kterou se narodí dítě a následně chodí do druhé, v některých případech třetí, třídy základní školy! Smysl takového trestního řízení, jeho spravedlnost, když svědci si pochopitelně po letech ničeho nepamatují a zejména v případě uloženého trestu, se pak vymyká nejenom úmyslu zákonodárce, se kterým konstituoval trestní zákoník, ale zejména i s pocitem spravedlnosti a v neposlední řadě i se zdravémým rozumem.
Je bohužel smutným paradoxem, že uvedená Klausova amnestie v tomto smyslu nevyvolala žádnou skutečnou diskuzi a nechvalná praxe orgánů činných v trestním řízení týkající se jeho neúměrné délky, zůstala bez vážné diskuze i snahy k nápravě.
*Autor příspěvku je advokátem v advokátní kanceláři AK Solil, Fiala a spol.
Diskuze k článku ()