Rozhodčí nález jako exekuční titul, část I.

Jedním z exekučních titulů ve smyslu § 40 exekučního řádu je vykonatelný rozhodčí nález. Rozhodčí řízení je způsob řešení sporů typický zejména pro obchodněprávní poměry. Specifické znaky arbitráže se pak projevují i v exekučním řízení. Tento článek charakterizuje rozhodčí řízení, přibližuje zvláštnosti exekučního řízení vedené na základě exekučního titulu a reflektuje aktuální judikaturu.

Charakteristika rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení neboli arbitráž je jeden ze způsobů mimosoudního řešení sporů. Spočívá v tom, že strany mohou na základě rozhodčí smlouvy svěřit spor, který mezi nimi vzešel, nebo by mohl v budoucnu vzniknout, k rozhodnutí jednomu nebo více soukromým rozhodcům. Uzavřením rozhodčí smlouvy si strany volí jiný způsob řešení sporů a vylučují soudní pravomoc. Řízení končí nálezem, který po omezené minimální soudní kontrole může být vykonán.[1]

Co se týče výkladu podstaty arbitráže, lze názory rozdělit do několika skupin teorií rozhodčího řízení. Rozlišujeme teorii smluvní, jurisdikční, smíšenou a autonomní.[2]

„Smluvní teorie rozhodčího řízení je postavena na výchozí myšlence, podle které je smlouva (lex contractus) základem pravomoci rozhodce, který je právě na jejím základě povolán právně aprobovaným způsobem k projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení.“[3] Klasická škola této teorie považuje rozhodce za zástupce obou stran, které jsou účastníky smlouvy a poté i arbitráže. Rozhodce vede strany v rámci smírčího procesu k narovnání sporu. Moderní pojetí pak vychází z toho, že rozhodčí řízení sice vychází ze smlouvy, rozhodčí nález, kterým se řízení končí, však již ze smlouvy nevychází. Rozhodčí nález totiž vnáší díky své exekuční vykonatelnosti do rozhodčího řízení podstatný veřejnoprávní prvek. Moderní smluvní teorie se přibližuje teorii jurisdikční.

Jurisdikční teorie vychází z toho, že rozhodčí řízení je sporné a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc cestou nalézání práva na základě pravomoci delegované státem, a nikoliv dohodou stran.[4] Je přikládán větší význam veřejnoprávním prvkům arbitráže. Stát deleguje na rozhodce svou jurisdikční pravomoc, pokud si strany dohodnou tento způsob řešení sporu. Rozhodčí řízení je pak samostatným mechanismem řešení sporů, do kterého stát nemůže zasahovat, ani jeho výsledek nijak přezkoumávat. Přezkum rozhodčího nálezu obecným soudem se omezuje pouze na kontrolu, zda byly splněny podmínky pro projednání věci v rozhodčím řízení. Stát nemá pravomoc přezkoumávat rozhodnutí meritorně.[5]

Smíšená teorie chápe rozhodčí smlouvu jako jednání, které zakládá pravomoc rozhodce k projednání a rozhodnutí sporu, avšak poté, co k založení této pravomoci došlo, jsou již rozhodci rozhodující spor při jeho rozhodování plně autonomní.[6]

Konečně poslední teorie, nazývaná jako autonomní, chápe rozhodčí řízení jako samostatný procesní systém sui generis.

Co se týče chápání charakteru rozhodčího řízení v českém právním prostředí, většina teoretiků se přiklání spíše k jurisdikční teorii.[7] Naopak ke smluvní teorii arbitráže se přiklonila soudní praxe. Je tomu tak zejména díky stanovisku Ústavního soudu České republiky (dále jen „ústavní soud“ nebo také „ÚS“), který smluvní teorii rozhodčího řízení opakovaně deklaruje ve svých rozhodnutích. V usnesení IV. ÚS 174/2002, na které je v dalších rozhodnutích ústavního soudu často odkazováno, popisuje charakter rozhodčího řízení takto: „Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. (…) Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřili.“[8]

Přestože byl tento názor již mnohokrát podroben kritikám především ze strany zastánců jurisdikční teorie, judikatura na této argumentaci dodnes setrvává. Ztotožnit se nelze především s tvrzením, že rozhodce právo nenalézá, ale tvoří (eventuálně narovnává). Činnost rozhodce totiž nepochybně spočívá v nalézání práva, jehož výsledkem je akt aplikace práva (odtud i název pro výsledek rozhodčího řízení – nález). Nález je pak deklaratorní povahy a nezakládá nová práva a povinnosti stran.[9] Není tedy správný závěr, že jde o narovnání, neboť narovnání je aktem konstitutivní povahy. Strany právo nehledají a nenalézají, jde pouze o dohodu, jaká práva a povinnosti mezi stranami budou do budoucna.

Rozhodčí řízení je v českém právním řádu zakotveno primárně v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“). Dle RozŘ je základním předpokladem pro to, aby mohl být konkrétní spor mezi stranami řešen v rozhodčím řízení, splnění podmínky tzv. arbitrability tohoto sporu. Uvedený termín vyjadřuje způsobilost konkrétního sporu mezi stranami být předmětem arbitráže. Arbitrabilita sporu je vymezena pozitivně a negativně. Předně se musí jednat o majetkový spor, k jehož řešení a k rozhodnutí o něm by jinak byla dána pravomoc soudů.[10] Vyloučeny jsou pak spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a tzv. incidenční spory.[11] S účinností od 1. prosince 2016 také není možné v rozhodčím řízení projednávat spotřebitelské spory, tedy spory, v nichž je jednou stranou podnikatel a druhou spotřebitel.

Další podmínkou k projednání věci v rozhodčím řízení je sjednání platné rozhodčí smlouvy mezi stranami. Rozhodčí smlouva může být uzavřena jak pro spor již existující (pak se nazývá smlouva o rozhodci), tak i pro spory, které vzniknou, nebo by mohly vzniknout až v budoucnu (v tomto případě se jedná o rozhodčí doložku). Rozhodčí smlouvu lze sjednat jen v případě, že by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Jedná se zejména o řízení, která lze zahájit i bez návrhu, ve věcech osobního stavu, jakož i řízení, ve kterých je způsob řešení vztahů mezi účastníky závazně vymezen právními předpisy.[12] Co se týče formy rozhodčí smlouvy, musí být sjednána písemně.

Rozlišuje se rozhodčí řízení pro jednotlivý případ (ad hoc), kdy si strany určí jednoho či více rozhodců a pravidla, podle kterých má rozhodovat, a rozhodčí řízení institucionální, kdy je spor svěřen k rozhodování stálé rozhodčí instituci, které mívají vlastní řád, podle kterého se řízení vede. Stálými rozhodčími institucemi jsou stálé rozhodčí soudy, které jsou obvykle zřizovány u obchodních a jiných komor, burz a podobných institucí. V ČR je to zejména Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze.[13] Výsledkem rozhodčího řízení je vydání nálezu nebo usnesení.

_

_

Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2017

---

[1] RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, 745 s. Beckova edice právní instituty. ISBN 80-717-9873-8, s. 42.

[2] Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, 679 s. ISBN 978-807-1796-299.

[3] LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 919 s. ISBN 978-807-2018-741, s. 28.

[4] BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, 679 p. ISBN 978-807-1796-299, s. 16.

[5] Srov. však prolomení této zásady u sporů ze spotřebitelských smluv, po poslední novelizaci v § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

[6] LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 919 s. ISBN 978-807-2018-741, s. 41.

[7] Například K. Růžička, Z. Kučera, A. Bělohlávek

[8] Usnesení ÚS IV. ÚS 174/2002 ze dne 15. července 2002.

[9] LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 919 s. ISBN 978-807-2018-741, s. 32

[10] KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, 254 s. Meritum. ISBN 978-807-3572-648.

[11] Incidenční spory jsou vyvolané a projednávané v insolvenčním řízení dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Srov. zejména § 159 a násl. tohoto zákona.

[12] Srov. § 80, 81, 99 a další zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[13] KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, 462 s. ISBN 978-807-3801-717, s. 427