Obecně zákon o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o zaměstnanosti“) dočasnou pracovní neschopnost shledává jako překážku pro zařazení člověka do evidence uchazečů o zaměstnání. Přímo v ustanovení § 25 odst. 2 písm. a) zákon o zaměstnanosti zakazuje, aby se uchazečem o zaměstnání stala osoba v době, po kterou je uznána dočasně neschopnou práce.
Tato podmínka v praxi přinášela zaměstnanci, který měl uzavřený pracovní poměr na dobu určitou a onemocněl, problémy. Neboť pokud za dobu trvání tohoto poměru se dostal do pracovní neschopnosti a uplynula doba sjednaného pracovního poměru, tak pracovní poměr jednoduše skončil, i když dočasná pracovní neschopnost pokračovala dále, například i déle než jeden rok po skončení pracovního poměru.
Následně nastalo to, že se člověk po skončení dočasné pracovní neschopnosti zaevidoval na úřadu práce (už mu v tom nebránila překážka) a požádal o podporu v nezaměstnanosti. Nicméně podpora v nezaměstnanosti nemohla být přiznána, jelikož nebyla splněna podmínka 12 měsíců doby důchodového pojištění v rozhodném období dvou let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání.
Proč bylo tak rozhodováno? Podmínkou dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 41 pro přiznání podpory v nezaměstnanosti je získání nejméně 12 měsíců doby důchodového pojištění předchozím zaměstnáním[1] (zaměstnáním či jinou výdělečnou činností) v rozhodném období. A nebylo-li tuto dobu možné získat předchozím zaměstnáním, lze dle zákona využít institutu tzv. náhradní doby. Nicméně doba dočasné pracovní neschopnosti za náhradní dobu považována nebyla.
Této situaci, která dle předchozí právní úpravy mohla vést k nepřiznání podpory v nezaměstnanosti, by díky zavedení nové náhradní doby zaměstnání v podobě ustanovení § 41 odst. 3 písm. g), mělo být předejito a nemělo by k ní již docházet.
Konkrétně totiž nově náhradní dobou je i doba:
g) trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala její účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, pokud si tato osoba nepřivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně a pokud tato dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu.
Jaké podmínky pro zápočet doby dočasné pracovní neschopnosti do doby důchodového pojištění tedy nové znění zákona o zaměstnanosti přineslo? Jedná se o to, že:
- výdělečná činnost, za jejíhož trvání nebo po jejímž skončení dočasná pracovní neschopnost vznikla, zakládala účast na nemocenském pojištění[2] dle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů;
- osoba v dočasné pracovní neschopnosti tuto pracovní neschopnost nezpůsobila úmyslně;
- dočasná pracovní neschopnost musela vzniknout v době trvání pracovního poměru nebo v ochranné době[3].
Dle ustanovení § 41 se za náhradní dobu zaměstnání považuje také (již dosud známé) doba:
a) přípravy osoby se zdravotním postižením k práci (§ 72);
b) pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně;
c) osobní péče o dítě ve věku do 4 let;
d) osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou;
e) výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra, nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby, pokud rozsah vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu;
f) osobní péče o fyzickou osobu mladší 10 let, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost).
[1] Dobu důchodového pojištění podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Pracovněprávní vztah, jehož příjem na kalendářní měsíc dosahuje alespoň částky 2 500 Kč.
[3] Dle zákona o nemocenském pojištění činí 7 kalendářních dnů od skončení pojištění, tj. od zániku zaměstnání.
Diskuze k článku ()