S Tomášem jsme si sedli na kávu hodinu před jeho odjezdem na hory, kde více než ochotně odpovídal na položené otázky.
Jaká je vlastně cesta klasického absolventa české právnické fakulty k tomu, aby přednášel na místech jako je USA nebo Čína?
Je to v podstatě velice jednoduché. Je třeba se nebát, protože budoucnost už dnes leží za našimi hranicemi. Pouze v Praze už se dnes nikdo opravdu úspěšným stát nemůže. Podívejte se na osobnosti typu Tomáše Sedláčka, tudy vede cesta. S profesorem univerzity v Chicagu udržuji dlouhodobě přátelské vztahy. Jezdí často do České republiky a při každé jeho návštěvě zajdeme na kávu a povíme, si co je nového. Při jedné takové návštěvě jsem dostal nabídku přednášet na jeho univerzitě u příležitosti oslavy výročí Bohemian Lawyers Association of Chicago. Podobných možností jsou ale desítky a stačí se jen po nich dívat.
A co ta Čína?
Stejně jako USA i toto bylo převážně o osobních kontaktech. Do České republiky byl pozván čínský profesor za účelem několika přednášek. Bohužel, jak už to tak bývá, česká akademická obec je velice uzavřená skupina a i přes slíbené oficiální přijetí se mu nikdo pořádně nevěnoval. Nicméně, spolu jsme si opravdu dobře rozuměli, což vyústilo v to, že jsem obdržel otevřenou pozvánku do Číny, že pokud budu mít chuť, můžu kdykoliv přijet působit na jeho škole. A ta jen tak mimochodem patří mezi nejvyhlášenějších 5 škol v celé Číně, takže se nejedná o nějakou neznámou školu. Prostě nabídka, která se neodmítá. Vedle toho se na to navíc nabalilo několik dalších projektů v čínské advokacii. No a samozřejmě, ty kontakty se rozšiřují a nabalují se na sebe a v současné době vyučuji právo nebo pravidelně navštěvuji již více než dvacet čínských škol. Navíc je na tom nejzajímavější to, že mi to umožňuje se setkávat i s vedoucími osobnostmi v byznysu, advokacii, ale i akademické a veřejné sféře v Číně.
Když jste zvažoval, zda nabídku přijmout, co rozhodlo?
To je naprosto jednoduché, když se člověk podívá na rozvoj ekonomiky a světa, je zřejmé, kde je budoucnost. Ta už neleží v USA, Velké Británii nebo Německu, ta je v asijských trzích. A ve chvíli, kdy tam není jediný český právník a stejně tak ze střední nebo východní Evropy je jich nepatrně, je jasné, že se tím otevírá nespočet příležitostí. Navíc ti právníci, kteří tam jsou například ze Spojených států, tak bojují o své přežití, protože většinou nemají cit pro asijskou kulturu a musejí si ji dlouho pěstovat.
Co právní systém v Číně? Dá se vůbec k něčemu přirovnat nebo je to právní systém sui generis?
Tak, kdybych byl pouze právní teoretik, určitě bych ho přirovnal ke kontinentálnímu právnímu systému a konkrétně je asi nejbližší německému právu. V praxi to ovšem funguje tak, že Číňané si vyberou část právního systému, který funguje nejlépe. Takže například když právo nekalé soutěže bude dobře upraveno v Německu, převezmou ho z Německa, naopak, kdyby korporátní právo bylo v Německu špatně upraveno, klidně sáhnou po úpravě z Velké Británie, tedy z anglo-amerického právního systému.
Takže tedy kromě bot, aut a hodinek kopírují i právní systémy?
(smích) Ano, přesně tak. Ale, i když to sice zní vtipně, vezměte si, že české právo je prakticky přepsané německé a mezinárodní právo.
Setkal jste se s tolik probíraným omezováním lidských práv a svobody projevu?
V tomto ohledu je evropský pohled na Čínu poměrně jednoznačný. Můj subjektivní pocit je ale takový, že jsem nějaké porušování lidských práv nezaznamenal vůbec žádné. Nejsem naivní, abych si myslel, že k němu vůbec nedochází, ale přinejmenším, v těch místech, kam jsem se dostal, tomu tak nebylo. Svoboda projevu například na akademické půdě nijak omezena není. Jediné, s čím jsem se setkal, je to, že Číňané obecně neradi hovoří o problémových obdobích své historie, jako je například Velký skok, či kulturní revoluce nebo masakru na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989.
Co třeba Mao Ce Tung? Je nepochybné, že tento člověk způsobil svým „vedením“ největší hladomor 20. století, drží rekord v ročním poklesu HDP, nepočítaje tisíce vražd svých politických odpůrců. Přesto na něj Číňané nedají dopustit a i v dnešní době ho například mají na všech bankovkách.
Myslím si, že toto je pozůstatek z těch 50. až 70. let. Ta stará generace, která ho zažila, si těžko bude připouštět něco jiného, než to, co jim bylo tolik let opakováno a vtloukáno do hlavy. U těch bych to asi přirovnal k běžným výrokům pana Hadamczika. Dali jsme dva góly, ale dostali jsme jich deset… nevadí… budeme řešit jen to, že jsme dali ty dva góly a těch deset v naší síti nás tolik nezajímá. Prostě, oni si to špatné vůbec nepřipouští, což se není čemu divit. Podobně to má například i Německo s II. světovou válkou a genocidou. Ta mladší generace dnešních třicátníků se dle mého snaží tuto část dějin jednoduše ignorovat a dívat se raději do budoucnosti. Někde jsem četl, že například v pekingských muzeích není z tohoto období téměř žádný obraz.
Dá se tam domluvit anglicky resp. umíte čínsky?
S čínštinou jsem na tom špatně. Dva roky studuji, ale myslím si, že pro Evropana je nemožné se naučit čínsky na nějaké obchodní úrovni. Takže jednoduchým frázím rozumím, ale vzhledem k tomu, jak je ten jazyk jiný (úplně jiná intonace a výslovnost), i tohle beru za úspěch. Co se angličtiny týče, tak na ulici mám šanci tak 1 %, že najdu někoho, kdo bude rozumět. Na univerzitách už je to lepší, protože studenty tlačí, aby se anglicky naučili, ale je potřeba si uvědomit, že pro ně Číňany je angličtina téměř stejně těžká, jako je pro nás čínština.
Čína je bezpochyby velmoc, a jak jste sám řekl, i budoucnost. Čím to je, že českému obchodu se tam tolik nedaří?
Já si obecně myslím, že české firmy mají problém s nějakou expanzí. Dle mého je málo firem, které se nebojí si jít do Číny nebo i třeba do USA pro peníze. Ty tradiční české společnosti jsou dle mého moc konzervativní a panuje tam jistá konstantnost rozhodování, které postrádá výraznou invenci. Raději tak vyrazí již vytvořeným německým či ruským směrem. Nicméně i v případě, že se pro expanzi na asijský trh rozhodnou, nemají ještě zdaleka vyhráno. Asijská kultura je zcela odlišná. Typickým příkladem je obchodník, který přijede na 14 dní a očekává, že bude mít každý den jednu networkingovou událost a po jedné pracovní cestě začne trvalý business. Realita je taková, že to trvá daleko déle a chce to obrovskou míru trpělivosti. Musíte tam jezdit třeba 3 roky a stále se připomínat, což málokdo vydrží. Nicméně, obchodní vztahy takto navázané jsou zase o to kvalitnější, protože mohou trvat klidně i celý život. V Číně se tradičně rozhoduje podle vztahů s protistranou. Je tak zažitou praxí, že pokud Vás někdo nepředstaví, tak se nikdy nikam nedostanete a nikoho nebudete zajímat ani za situace, kdy budete přinášet nesmírně výnosný obchod.
Za Vámi je bezpochyby celá řada úspěšných projektů. Prozradíte, co plánujete do budoucna?
Mohu prozradit novinku, na které jsem se dohodl před týdnem. Sice ještě musíme doladit detaily, ale stanu se Of counselem jedné ze tří největších advokátních kanceláří v Číně Zhong Lun. Dále jsem začal učit na Institutu ekonomických studií, který dlouhodobě považuji za nejlepší českou ekonomickou školu. Těch plánů je ale samozřejmě mnohem více. Včera jsem měl první přednášku a musím říct, že je to jedna z mála škol, kde se dá vést výuka takovým tím západním stylem, kdy člověk komunikuje celou dobu se studenty a skutečně je hlavním cílem je něco naučit, nikoli jim jen předčítat vlastními slovy knihu
Takže to není monolog ke znuděným tvářím, které jsou osvíceny září z displeje mobilního telefonu?
Přesně tak, měl jsem připravenou prezentaci na 35 slidů a stačili jsme jich probrat 6. Bylo to báječné. Probíhala prostě čilá konverzace a myslím si, že toto by mohl být koncept ke vzdělávání i na právnických fakultách. Z mých 15 anglických přednášek předmětu Mezinárodního řešení sporů já sám vedu 4 a na zbytek jsem pozval nejlepší lidi z praxe, kteří působí v businessovém prostředí. I přestože se jedná většinou o seniorní partnery společností jako je PwC (pozn. red.: Sirshar Qureshi, který vede forenzní oddělení ve 28 zemích světa PwC) nebo třeba Squire Sanders (pozn. red.: Rostislav Pekař zastupující stát v historicky největší investiční arbitráži IPB), byli ochotni přijít zdarma přednášet a obětovat tedy svůj čas fakultě. A nabízí se otázka, proč už toto není na právnické fakultě UK? Tady třeba spatřuji určitý potenciál pro zlepšení, protože běžný akademik nemůže z podstaty skutečnému světu práva příliš rozumět. Je to přitom škoda, protože se mohou oba tyto světy báječně doplňovat.
Vzhledem k tomu, že mezi naše čtenáře patří i studenti, zkuste jim na závěr poradit, jakým způsobem lze dojít k úspěšné a zajímavé kariéře?
Těch cest je milion. Jediné, co mohu poradit, je nebát se příležitostí, opustit své jistoty a třeba i do určité míry zariskovat. I když musím říct, že toto se poslední dobou výrazně zlepšuje, studenti se nebojí cestovat, celá řada z nich studuje na prestižních zahraničních univerzitách. Takové ty klasické glosy jako je „tvrdá práce“ jsou jen prázdná hesla. Tvrdá práce je k ničemu, pokud není vynaložena efektivně a nesměřuje správným směrem. Hlavním úkolem pedagogů by přitom mělo být právě dokázat se správným nasměrováním pomoci a otevírat studentům dveře pro jejich kariéru.
Diskuze k článku ()