Rozhovor: Anna Šabatová - Ombudsman nesmí ustoupit

V dubnu Vás uvidíme na dalším ročníku kongresu Právní prostor 2019, kde budete přednášet na téma „10 let antidiskriminačního zákona v ČR“. Na co se mohou účastníci těšit?

Pokusím se popsat a zhodnotit, jak 10 let v ČR funguje antidiskriminační zákon, jestli jsme se jako společnost někam posunuli. A já si myslím, že ano, přestože je to nová oblast práva a cesty jsou mnohdy neprobádané.

Jste držitelkou řady ocenění, mimo jiné Ceny OSN za obranu lidských práv a Ceny Alice Garrigue Masarykové. V roce 2018 Vám francouzský prezident Emmanuel Macron propůjčil nejvyšší státní vyznamenání Řád čestné legie v hodnosti rytířky. Co vše pro Vás tato vyznamenání znamenají? Lze vůbec říci, které je pro Vás „nejhodnotnější“?

Na jedné straně pro mě a pro mé životní angažmá není rozhodující, jestli nějaký stát uznává nebo neuznává mou aktivitu jako užitečnou a přínosnou, ale na straně druhé jsou taková vyznamenání potvrzením, že ta cesta bude asi správná, a to dodává sílu a povzbuzení pro další úsilí. Mám také polské státní vyznamenání a vyznamenání od prezidenta Václava Havla.

Vaše kariéra je bezesporu úctyhodná. Jste mimo jiné signatářkou Charty 77 a v roce 1986 jste pak působila jako její mluvčí. Přestože to může znít jako oxymóron, na co z tohoto období, tedy období, kdy jste pracovala pro Chartu 77, vzpomínáte nejraději?

Velice ráda vzpomínám na to, že jsme byli společenství, že jsme k sobě měli lidsky velice blízko, měli jsme silné přátelské vazby. Vlastně prakticky nehrálo roli, jaké má kdo politické názory, případně vyznání, což se může jevit z dnešního pohledu téměř neuvěřitelné.

V současnosti působíte na pozici veřejného ochránce práv. Jakou roli podle Vás hraje „ombudsman“ v očích veřejnosti? Jak tento úřad podle Vás veřejnost vnímá?

Na tuto otázku je pro mě obzvlášť těžké odpovědět. Kdybychom vycházeli z průzkumů veřejného mínění, dozvěděli bychom se, že důvěru v ombudsmana má o něco více než 50 % občanů. Ale já si dobře uvědomuji, že ty průzkumy vypovídají i o celé řadě jiných věcí než o skutečné důvěře, mimo jiné o tom, zda a co lidé o ombudsmanovi vědí, a že se do těch hodnot promítají také některé předsudky. Myslím, že je důležité usilovat o dobrý obraz ombudsmana, ale nesmí to být na úkor důsledné ochrany práv každého jednotlivce, ať již patří k jakékoli skupině.

Veřejný ochránce práv je nezávislý, nestranný a z výkonu své funkce odpovědný pouze Poslanecké sněmovně. Pocítila jste někdy během své praxe jakýkoli (byť jen náznakem) politický tlak? Lze se ho v dnešní době vůbec vyvarovat?

Otázka je, co nazveme politickým tlakem. Pokud máme na mysli, zda se nějaký politik snažil ovlivnit mé rozhodnutí v konkrétní věci, tak takový tlak jsem necítila. Ale na druhé straně některá vyjádření – spíše staršího data, z roku 2014 nebo 2015 – by bylo možno vyhodnotit jako tlak na to, abych svou práci nedělala důsledně. Tehdy se někteří politici stali součástí společenského tlaku, a tady si myslím, že ombudsman nesmí ustoupit.

Vedle vlastních šetření v daných věcech provádíte rovněž nápravu chyb veřejné správy, a to mimo jiné prostřednictvím veřejného tlaku na dané instituce. Jak v praxi tento „nástroj“ funguje? Je vůbec efektivní?

Myslím si, že tento nástroj je efektivní, nehodí se ale pro každou situaci, nicméně střídmě ho používáme.

Jsou podle Vás současné pravomoci veřejného ochránce práv dostatečné? Jaké konkrétní mezery v tomto směru nalézáte?

Nemám úplně ráda, když se v souvislosti s veřejným ochráncem práv mluví o pravomocích, spíše bych používala slovo oprávnění. Ochránce nemá možnost cokoli rozhodnout, takže v tom užším slova smyslu pravomoci nemá. Ale pokud bych si položila otázku, jestli vidím nějakou oblast, kde by bylo možno ty nástroje působení rozšířit, aby to mělo účinnost, tak bych uvítala v otázkách diskriminace, kdyby měl ochránce možnost podat veřejnou žalobu. A pokud ne ochránce, tak třeba nevládní organizace. To citelně chybí.

V únoru příštího roku Vám končí šestileté funkční období. Už víte, kam se budou Vaše kroky ubírat poté?

Neplánuji žádné další působení v podobě nějaké funkce nebo zaměstnání, což ale neznamená, že nebudu sledovat veřejný, společenský a politický život. To jsem dělala od mládí, a pokud mi budou duševní síly stačit, tak to budu dělat do smrti.