Práva k názvu obsaženému v doménovém jméně

Předchozí článek ve stručnosti představil takzvaný tříbodový test (tedy tři základní podmínky, které je nutné naplnit pro úspěch v alternativním řízení o doménové jméno (UDRP). Jak jsem dříve zmínila, jednotlivé typy řízení o doménová jména mají různě stanovené podmínky. Nutnost Navrhovatele prokázat práva k názvu obsaženému v doménovém jménu je ale shodná pro všechny typy řízení o doménových jménech (nejen UDRP, ale i URS, nebo spory o domény .EU nebo .CZ).

Různé typy řízení obsahují různé požadavky na kvalitu prokazovaného práva

UDRP požaduje, aby doménové jméno bylo identické nebo zaměnitelné s ochrannou známkou (nebo servisní známkou);

Pro alternativní řízení o doménová jména .EU je výčet práv obsažený v Nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004 ještě širší: registrované vnitrostátní ochranné známky a ochranné známky Společenství, zeměpisná označení nebo označení původu a v případě, že jsou chráněny vnitrostátním právem členského státu, kde jsou v držení: neregistrované ochranné známky, obchodní jména, označení podniků, jména společností, rodinná jména a názvy chráněných literárních a uměleckých děl (navíc se jedná o výčet demonstrativní);

Pro řízení o doménová jména .CZ je výčet práv obdobně široký jako na unijní úrovni: právem chráněné označení, zejména zapsaná ochranná známka, označení původu, zeměpisné označení, název chráněné odrůdy rostlin, nezapsané označení, obchodní firma, název, včetně názvu veřejnoprávních korporací, států či mezinárodních organizací, označení obchodního závodu či provozovny, jméno či chráněný pseudonym nebo všeobecně známá přezdívka fyzické osoby nebo název chráněného literárního či uměleckého díla či označení literárních postav.

Ačkoliv má UDRP na první pohled nejpřísnější kritéria pro posuzování práv, judikatura k němu časem rozšířila možnosti prokázání práva k chráněnému názvu (označení). Jedná se o tzv. common law trademark, tedy právo k označení, které ale není zapsáno v konkrétním veřejném rejstříku. Takové právo vznikne dlouhodobým užíváním v souvislosti s obchodní činností majitele práva. K jeho prokázání vyvinula judikatura UDRP požadavek, aby navrhovatel prokázal, že název je jeho nezaměnitelným identifikátorem, který strany spojují s jím nabízeným zbožím či službami.[1] Podpořit takovou skutečnost může navrhovatel zejména následujícími skutečnostmi:

• doba používání názvu, rozsah (například celosvětová značka, regionální značka apod.);
• množství obchodů navrhovatele;
• reklama spojená s názvem navrhovatele – obeznámení veřejnosti, sociální sítě apod.;
• míra skutečného veřejného uznání chráněného názvu – tedy vnímání zákazníků (spojují si navrhovatele s názvem?)
• průzkumy trhu, spotřebitelské dotazníky.