Vystudoval stejně jako jeho bratři práva, stal se advokátem a již roku 1934 převzal – po otci Antonínovi, který se více věnoval politické a stavovské činnosti – vedení rodinné advokátní kanceláře. JUDr. Jiří Klouda byl právním zástupcem celé řady významných českých i zahraničních společností. Za druhé války se zapojil do odbojového hnutí a pomáhal i výsadkářům z Velké Británie. Prošel koncentračním táborem a v 50. letech minulého století byl obžalován ze špionáže a odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu k 12 letům vězení, pokutě 50 tisíc korun, konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných občanských práv. Naštěstí se dočkal své rehabilitace, ke které však došlo až v sedmdesátých letech minulého století.
JUDr. Jiří Klouda se narodil 27. srpna 1903 jako druhý syn JUDr. Antonína Kloudy a jeho ženy Marie. Stejně jako jeho starší bratr Ivan navštěvoval klasické gymnázium v Praze na Malé Straně a zakončil jej v roce 1922 maturitou s vyznamenáním. Po gymnáziu šel studovat práva, která dokončil úspěšně v roce 1927. V roce 1924 se svým bratrem Vladimírem navštěvoval přednášky na univerzitě v Montpellier ve Francii a část roku 1925 strávil v Cambridge. Během studií byl se svými bratry členem skautského oddílu a zúčastňoval se prázdninových táborů.
Vstup do advokacie
Po vystudování právnické fakulty nastoupil Jiří jako koncipient v otcově advokátní kanceláři. Když v roce 1932 vykonal advokátní zkoušky, stal se v kanceláři také společníkem. Od roku 1934 již rodinnou advokátní kancelář vedl, jeho otec Antonín se více věnoval veřejné a politické činnosti, stanul v čele tehdejší Advokátní komory v Čechách a na kancelář spíše jen dohlížel.
Jiří byl vyhledávaným advokátem a své služby v průběhu let poskytoval řadě českých i zahraničních klientů.
Za zmínku také stojí to, že vstoupil do Národně socialistické strany, v níž byl jeho otec místopředsedou.
Vedle advokátních kvalit oceňovali lidé na Jiřím také jeho přirozené diplomatické schopnosti, díky kterým dokázal jednat téměř s kýmkoli. Důsledně dodržoval advokátní mlčenlivost, kterou uplatňoval i v dalších oblastech svého života. Stýkal se s významnými osobnostmi společenského i politického života, v jejichž životech sám hrál často aktivní roli. O ničem z toho se však nezmiňoval a informace chránil. Tento přístup uplatňoval také ohledně svého zapojení do odbojové činnosti za druhé světové války. Vzhledem k tomu, co o činnosti advokátní kanceláře Kloudových a jednotlivých členech jejich rodin dnes víme, je téměř jisté, že intenzita kontaktů Jiřího s osobnostmi společenského a politického života, s odbojáři a dalšími lidmi musela být rozsáhlá, avšak mnoho se o ní neví.
Díky jeho mimořádné diskrétnosti proto zřejmě zůstanou podrobnosti Jiřího úlohy v protinacistickém odboji skryté a rozsah jeho činností můžeme dovodit jen nepřímo z událostí, ve kterých lze jeho vliv vypozorovat.
Jiřího žena Marie
Během studií se Jiří seznámil s Marií Eisnerovou (na snímku), se kterou vstoupil do manželství v roce 1931. Marie studovala v Praze sociálně právní školu a potom tři roky filozofii na Karlově univerzitě. Studia však nedokončila, protože se Jiřímu a Marii v roce 1932 narodila dcera Mariana a v roce 1935 dcera Helena (viz níže na snímku s otcem). Mariini rodiče Alfréd a Gabriela Eisnerovi provozovali v Nových Hradech u Litomyšle faktorství: zadávali ženám z okolních obcí textilní práce, výrobky pak odebírali a prodávali. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava jim byl veškerý majetek včetně obchodu zabaven. Eisnerovi byli totiž židovského původu. V roce 1942 byli deportováni do Terezína, kde Mariin otec Alfréd po dvou týdnech zemřel a matka Gabriela pracovala v prádelně.
Sama Marie trpěla zdravotními problémy vyžadujícími rozsáhlé operace. Po druhé z nich 26. 1. 1945 ve věku pouhých 39 let zemřela, aniž se dočkala konce války a návratu svého manžela Jiřího z koncentračního tábora. Dcery, jimž bylo v té době pouhých 12 a 9 let, tak zůstaly bez rodičů.
Odbojová činnost za druhé světové války
Hned po nástupu německé okupace se Jiří zapojil společně se svým otcem a bratry do odbojové činnosti, která je podrobně popsána v příspěvcích, které jsme věnovali jeho otci Antonínovi (čtěte ZDE) a bratru Vladimírovi (čtěte ZDE). Vzhledem k propojenosti členů rodiny Kloudovy na tyto články odkazujeme – pozn. redakce.
Z publikovaných příběhů vyplývá, že Jiřího podpora odboje musela být mimořádně rozsáhlá a pestrá. Vzhledem k důsledné diskrétnosti, se kterou Jiří chránil informace i po skončení druhé světové války, nám však řada podrobností zůstává dosud skrytá.
Zcela jistě ale i na tomto místě stojí za zmínku, že například hned v roce 1940 zorganizoval s bratry, otcem a kolegy tajný rozprodej zlata. Výtěžek z něj putoval na domácí odboj. Zajišťoval také potraviny, peníze, falešné doklady a rozsáhlé právní poradenství pro osoby zapojené do odboje i další potřebné. Pomáhal také ohroženým lidem opustit ilegálně území protektorátu. A byl to právě Jiří, přes kterého putovaly informace z Pražského hradu exilové vládě v Londýně, což jsme podrobně popsali v dřívějších článcích ZDE a ZDE.
Vrcholné období odbojové činnosti Jiřího a členů rodiny Kloudovy nastalo na jaře 1942, kdy se aktivně zapojili i do pomoci parašutistům z Velké Británie, kteří byli postupně od konce prosince 1941 vysazováni na území protektorátu. Členům paraskupiny Silver A pomáhali s radiovým vysíláním, s opravami vysílaček, a dokonce z rodinného domu Kloudových v Lysolajích opakovaně uskutečnili i vysílání do Londýna. Jiří a jeho bratr Vladimír také významně napomáhali i Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi z paradesantní skupiny Anthropoid, jejímž úkolem byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Když se ve středu 27. května 1942 po poledni začaly z amplionů veřejného rozhlasu šířit zprávy o atentátu, byl vyhlášen civilní výjimečný stav a jednotky SS začaly provádět domovní prohlídky, uvědomil si Jiří, že je jen otázkou času, kdy přijde gestapo i pro něho, jeho otce, bratry a další kolegy z odbojového hnutí. To však v marné snaze odhalit sledováním širší odbojovou síť nezasáhlo proti Kloudovým hned. Široká rodina tak žila několik měsíců ve strachu, kdy gestapo zabouchá i na jejich dveře.
Zatčení a deportace do koncentračního tábora
To se bohužel také stalo. V pondělí 8. února 1943 byl Jiří spolu s dalšími členy rodiny zatčen, následně vyslýchán a pak odvezen do koncentračního tábora Osvětim a posléze Buchenwald, kde se setkal se svým bratrem Ivanem uvězněným v táboře již od roku 1939 (blíže čtěte ZDE).
Již v březnu 1943, tedy pouhý měsíc po zatčení, obdržela Jiřího rodina z pražského magistrátu příkaz k vystěhování ze svého malostranského bytu, který byl poté přidělen německému úředníkovi. Jiřího žena Marie a malé dcerky se nastěhovaly k rodině bratra Vladimíra, který byl také zatčen a následně byl jako jediný z rodiny odsouzen a na podzim roku 1944 v Drážďanech popraven (blíže čtěte ZDE).
S dalšími vězněnými členy rodiny se Jiří dočkal konce války v koncentračním táboře Buchenwald.
Advokátem mezi koncem války a nástupem komunismu
Po osvobození v roce 1945 se Jiří vrátil z koncentračního tábora později než ostatní, protože pomáhal – zejména jako tlumočník – při styku s americkou armádou.
Po návratu se bohužel již nemohl setkat se svou ženou, která zemřela začátkem posledního válečného roku. Shledal se však naštěstí s oběma dcerkami, se kterými se vrátili do svého malostranského bytu, který bylo mj. třeba opravit po zásahu dělostřeleckým granátem. S Jiřím a dcerami bydlela také Mariina matka Gabriela Eisnerová, která přežila deportaci do Terezína a pobyt v něm a vedla jim domácnost (viz snímek).
Jiří se ujal hned v květnu 1945 vedení obnovované rodinné advokátní kanceláře (viz snímek), kterou po zatčení Kloudových za války spravoval jejich blízký spolupracovník a rodinný přítel JUDr. Miroslav Krůta. Jiří spolu s bratrem Vratislavem obnovoval poskytování právních služeb přerušené válkou a navazoval nové kontakty. Jeho poválečný osud ovlivnilo zejména právní poradenství americké společnosti Standard Electric (viz níže).
Jiří byl také právním poradcem a členem finanční komise Národně socialistické strany a v letech 1945 až 1947 působil jako veřejný žalobce v tzv. retribučních procesech.
Represe komunistickým režimem
Po nástupu k moci v roce 1948 přistoupil komunistický režim k likvidaci stavovské advokátní samosprávy a tím také nezávislé advokacie. Protože tak Jiří nemohl poskytovat právní poradenství prostřednictvím vlastní soukromé advokátní kanceláře, musel se stát členem nově vytvořeného Krajského sdružení advokátů.
V té době se Jiřímu naskytla příležitost využít svých kontaktů na velvyslanectví USA a opustit Československo. Této možnosti nevyužil, což se mu stalo osudným.
V pátek 15. února 1950 byl totiž zatčen v rámci tažení československého komunistického režimu proti vybraným západním korporacím označovaným za „imperialisty, kteří chtějí zničit socialistické hospodářství“. Komunistický režim si jako záminku v případě Jiřího Kloudy vybral americkou společnost Standard Electric, jejímž právním zástupcem byl. Prostý výkon advokacie a poskytování právního poradenství mu tak přinesly vykonstruované obvinění ze špionáže.
Dne 31. října 1951 byl odsouzen k trestu 12 let odnětí svobody, pokutě 50 000 korun(přibližně padesátinásobek průměrné mzdy v té době), konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných práv občanských (viz snímek výpisu z rozsudku).
Vyšetřování prožil Jiří ve vazební věznici Ruzyně, trest odnětí svobody nejprve ve věznici Bory u Plzně, později ve Valdicích u Jičína, kam za ním jezdily dcery na návštěvy. Ty jim byly povolené obvykle jednou za tři měsíce.
Několikastránkový rozsudek nespecifikuje konkrétní trestné činy, kterých se měl Jiří dopustit. Obsahuje namísto toho ideologicky zabarvené fráze o údajných agentech amerického imperialismu, špionážní činnosti, vyzrazování tajemství a podobně. Například za „špionáž“ označuje rozsudek běžná jednání se zahraničním pracovníkem označeným pro změnu za „agenta CIA“.
Dochované protokoly z procesu ukazují, že Jiří tato obvinění odmítal a statečně se jim bránil. To byl odvážný postoj; někteří obvinění se totiž přiznali k činům, které neprovedli, buď protože nevydrželi fyzický a psychický nátlak, nebo v naději, že tak dostanou nižší trest. Je pravděpodobné, že tím odvrátil hrozící trest smrti, jak naznačují některá neověřitelná dobová svědectví. Tuto možnost není možné vyloučit také proto, že ve dvou dalších procesech dotýkajících se společnosti Standard Electric byly tři tresty smrti vyneseny a vykonány. Represivní postup komunistického režimu proti Jiřímu dokresluje také to, že dva měsíce po zatčení mu byla zamítnuta dříve podaná žádost o osvědčení účastníka národního odboje.
Dcery Mariana (18) a Helena (15) zůstaly po zatčení otce opět bez rodičů. Zpočátku žily s babičkou Gabrielou Eisnerovou, po její smrti v roce 1953 zůstaly zcela samy.
Likvidace advokátní kanceláře
V návaznosti na Jiřího zatčení rozhodla Správní komise Krajského sdružení advokátů (KSA) v Praze o nepřevzetí Jiřího za člena KSA a později vydala výměr o zániku oprávnění vykonávat advokacii.
V důsledku toho nařídilo KSA již 9. listopadu 1950 likvidaci jeho advokátní kanceláře, kterou před svým zatčením sdílel s výše zmíněným JUDr. Miroslavem Krůtou. Likvidátorem byl ustanoven JUDr. Václav Srba a podle příkazu Ministerstva spravedlnosti měl na celý proces likvidace lhůtu pouhých 14 dní, o jejíž prodloužení vzápětí požádal. Nicméně již 6. prosince 1950 zbavilo Ministerstvo spravedlnosti JUDr. Srbu jeho funkce a likvidátorem byl ustanoven JUDr. Jaromír Cidlický. Důvodem měl být zdravotní stav JUDr. Srby, který podle záznamu učiněného jeho manželkou pro KSA náhle vážně onemocněl a byla nezbytná jeho hospitalizace na chirurgickém oddělení.
Tlak na rychlou likvidaci kanceláře pokračoval a JUDr. Cidlický dostal za úkol proces dokončit do 15. prosince 1950 (tedy za 9 dnů). O skutečných důvodech pro takovou rychlost se nedochovaly důkazy. Zajímavou souvislostí nicméně je, že v téže době (v listopadu 1950) přistoupil Ústřední národní výbor hlavního města Prahy k tzv. zabíracímu řízení o místnostech zrušených advokátních kanceláří, a to ve prospěch a pro účely Ministerstva spravedlnosti.
Z dochovaných listin vyplývá, že JUDr. Cidlický doručil Krajskému sdružení advokátů závěrečnou likvidační zprávu až v létě 1951 a na začátku roku 1952 ji na žádost Ministerstva spravedlnosti doplňoval, než ho Krajské sdružení advokátů 12. března 1952 funkce likvidátora zprostilo. Jedním z důvodů odkladu dokončení likvidace bylo mj. projednání otázek spojených s realizací propadnutí poloviny Jiřího jmění podle rozsudku v procesu se společností Standard Electric.
Návrat z komunistického vězení
V roce 1960 byl Jiří amnestován a propuštěn na svobodu. To přineslo velkou radost celé rodině, a zejména pak jeho otci Antonínovi, kterému se blížila devadesátka a byl šťastný, že se návratu syna z vězení dožil.
Jiří po návratu z vězení nastoupil do zaměstnání jako pomocník strojníka v továrně TIBA vyrábějící potištěné látky. Sám to později popsal: „9. května 1960 byl jsem propuštěn na amnestii. Sám jsem si vyhledal manuální práci – jiná mně nebyla povolena –, o kterou tehdy nikdo nestál. Pomocného dělníka u tiskařského stroje v tiskárně bavlny TIBA v Holešovicích. Práce těžká, zejména pro mne, v 57 letech nezvyklého takové námaze a oslabeného desetiletým pobytem ve vazbě a výkonu trestu. Obsluha stroje, kde jsem musel zakládat těžké (přes 50 kg) nože, ostřejší břitvy, dotek působil hned hluboké řezné rány, a práce v tzv. komoře, kde se potištěná, mokrá tkanina sušila, a kde byla temperatura často 80 oC a železné součástky stroje rozžhavené, působily při navádění tkaniny řadu spálenin. Konal jsem tuto práci při dvousměnném provozu až do září 1963, kdy jsem po dosažení 60 let odešel přes odpor vedení továrny do starobního důchodu.“
Není překvapením, že po tom všem byl Jiřímu vyměřen jen velmi nízký starobní důchod, a proto i v důchodu dále pracoval. V uvolněnějších šedesátých letech minulého století byl zaměstnán při organizování mezinárodních odborných kongresů pro Ochranný svaz autorský, Československou vědecko-technickou společnost nebo Biochemickou společnost. Společně s Miladou Šimsovou, se kterou se znal z protiněmeckého odboje, také přeložil knihu amerického prezidenta J. F. Kennedyho „Profily odvahy“.
V lednu 1969 se Jiří stal vedoucím právního oddělení divadelního a literárního jednatelství DILIA, kde po letech mohl opět uplatnit své právnické vzdělání a schopnosti. O to bolestnější bylo, když musel v důsledku „normalizačního“ utužování režimu z tohoto místa později odejít.
Rehabilitace
Koncem šedesátých let byly zahájeny revize komunistických soudních procesů a také rehabilitace nespravedlivě odsouzených. Dočkal se i Jiří, ale ani jeho rehabilitace neproběhla ve výsledku snadno.
Již v roce 1971 Nejvyšší soud – na základě stížnosti ministra spravedlnosti – Jiřího rehabilitaci napadl a vrátil a nižší soud ji zrušil. Jiří požádal o přezkumné řízení, které soud v roce 1975 zamítl a potvrdil původní rozsudek z roku 1951. Jiří se však obrátil se stížností k Nejvyššímu soudu, který tentokrát jeho podnětu vyhověl a trestní rozsudek z roku 1951 byl poté v celém rozsahu zrušen. Proces rehabilitace tak Jiřímu zabral pět a půl roku vleklých soudních řízení.
Není v této souvislosti překvapivé, že když v roce 1969 Jiří opětovně podal žádost o osvědčení účastníka národního odboje, bylo mu vydáno až po pěti letech, v roce 1974.
V posledních letech života sužovaly Jiřího značné zdravotní potíže. Poslední rok pak strávil u dcery Heleny, kde také v roce 1983, přesně týden po svých osmdesátinách, zemřel.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
P.S. Několik posledních let žil Jiří Klouda v pražském podhradí na Zámeckých schodech v domě, který je i dnes spojen tak trochu s advokacií, neboť zde provozuje bar advokát a místopředseda České advokátní komory Ondřej Trubač.
A byl to právě on, kdo propojil autorku tohoto příspěvku s jedním z potomků, a dal tak podnět k sepsání článků o celé rodině Kloudových, ačkoli se na spojitost s bydlištěm Jiřího přišlo až později, během příprav jednotlivých příspěvků😊
Diskuze k článku ()