NOZ ve vztahu k umění - Ochrana dobré víry a vlastnického práva

Tato sbírka byla nashromážděna otcem Cornelia, Hildebrandem Gurlittem, hamburským dealerem umění, který byl nacisty pověřen tato díla prodávat do zahraničí. Událost rozvířila vody a podnítila německou vládu k zásadním úpravám zákonů, kdy se restituce stala prioritou.

U nás v České republice od roku 1992 píšeme příběh ukradenému obrazu Severní krajina, který v roce 1931 (pravděpodobně v Paříži) namalovala pseudonymní Toyen, výrazná česko-francouzská malířka evropského surrealismu. Metaforicky uvádím „píšeme příběh“. Veškeré dění kolem uměleckého díla má totiž významný dopad na jeho pozdější hodnotu i prodejnost. Zhruba 22 let se původní vlastník obrazu (tento byl vlastníkem získán od samotné malířky jako dar) domáhá svých práv.

Ještě než byl zloděj potrestán odnětím svobody, stihl obraz prodat a skrze galeristu se obraz dostal k další osobě, která ho postupem času vydržela. Když původní vlastník zjistil, kde je jeho obrazu konec, podal žalobu na (vy)držitele i na dva prostředníky jeho dalšího plánovaného prodeje. Okresní soud v Benešově tuto trojici však obžaloby zprostil, s konečnou platností následně i krajský soud v Praze. Z právního hlediska toto bylo zdůvodněno. Dílo totiž bylo do policejní databáze kradených děl zapsáno až po koupi obžalovaným a navíc s jinými rozměry. Tento policejní seznam nebyl veřejnosti přístupný až do roku 2002. Hlavní obžalovaný, který obraz koupil roku 1996 od údajně zavedeného galeristy a na základě uměleckého posudku odborníka, se rozhodl k postoupení díla dalšímu prodeji v roce 2006, tedy o 10 let později, po naplnění podmínek vydržení, pro které byla (§ 134 ObčZ) a je (§ 1091 NOZ) stanovena doba 3 let u věcí movitých. Do této doby se podle ObčZ započetla i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (pro NOZ nyní dle § 1090 platí obdobně s podmínkou, že se držba bude zakládat na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva). Nebylo možné právně dokázat, že by (vy)držitel nenabyl díla v dobré víře, že by (vy)držitel o statusu kradeného díla věděl, a to ani přes to, že tato informace byla medializována televizí.

Podle § 130 ObčZ platilo, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným a v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Tedy na základě ObčZ platného do konce roku 2013, nebylo snadné právně dokázat, že by byla držba nepoctivá.

Soud podotkl, že nelze dávat obžalovanému za vinu, že nesledoval pátrací relaci v televizi. Navíc ObčZ nedával příliš možností k právnímu posouzení závažné okolnosti, kdy trojice obžalovaných měla nabídnout původnímu vlastníkovi obrazu finanční částku v hodnotě 1,8 milionu korun, když tento zažádá o odstranění záznamu z policejního seznamu kradených děl, tedy ho zbaví statusu „kradený“. A tak soud pouze uznal, že se skutek stal, avšak nebyl vyhodnocen jako trestný čin.

Opřeno o selský rozum, je zřejmé, že návrh obžalovaná trojice vznesla mj. v zájmu prodejnosti díla (legalizace obchodu). Podle obžalovaných ale tato finanční nabídka měla být výrazem morální pomoci původnímu vlastníkovi. Finanční částka (1,8 mil. Kč) však byla hluboko pod samotnou hodnotou obrazu, která je odhadována až okolo deseti milionu korun. Jelikož se jedná o obraz z nejplodnějšího malířčina období, v aukčním prodeji se cena předpokládá ještě vyšší. Přestože je odhady nutno brát vždy s rezervou - jsou mimo základní fakticitu ovlivněny také současnou situací trhu s uměním i nespoutanými rozmary sběratelů, příp. investorů - v našem případě je rozptyl částek tak flagrantní, že pomoc vyzní spíše amorálně. Jako obhajoba původnímu vlastníkovi před soudy nestačilo ani poukázání na skutečnost, že kupní smlouva mezi (vy)držitelem a galeristou neobsahovala výši smluvní ceny. (Výše jednoho milionu údajné smluvní ceny byla dosvědčena svědkem.)

V souvislosti se strohým výkladem institutů v ObčZ při posuzování dobré víry, tedy určitého subjektivního pocitu oprávněnosti, bylo na obecných soudech, aby přikládaly dostatečnou váhu „všem okolnostem“ podle nichž držitel v rámci běžné (normální) opatrnosti neměl (nemohl) mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří, přičemž souhrn těchto okolností by měl vyplynout v zákonné a spravedlivé rozhodnutí, které by potvrzovalo či vyvracelo omluvitelný omyl držitele, tedy omyl, že mu věc či právo náleží jakožto vlastníkovi. Praxe soudů nevyžadovala pro dosažení vydržení skutečný právní titul jako např. kupní smlouvu, ale stačil pouze důvod putativní (domnělý) a to zejména v případech, kdy se původní vlastník jevil jako neaktivní, nesporoval, nedomáhal se tedy ochrany svého vlastnického práva a lze vyvodit, že ani on sám nepředpokládal (se zřetelem ke všem okolnostem), že by faktické ovládání věci nebylo oprávněnou držbou držitele.

Domnívám se, že se původnímu vlastníkovi začíná s NOZ blýskat na lepší časy. NOZ přináší v tomto případě relevantní úpravu a percepční kategorizaci zajišťující posílení ochrany dobré víry nabyvatele, zároveň ale v kontrapozici s posílením ústavně zaručeného vlastnického práva. Práva původního vlastníka jsou tedy meritorně posílena až vyhrazena. NOZ důkladněji upravuje institut vydržení, oproti jeho strohé podobě v ObčZ, jež se, jak už to tak bývá, plně vybarvila právě až v rozhodovací činnosti soudů. NOZ uznává nyní držbu práva, tedy předmětem držby se stává explicitně právo, jelikož i držba věci (termín ObčZ) je svou podstatou právě držením práva vlastnického. Vydržením se mění faktický stav (držba) na stav právní (vlastnictví). Institut vydržení je podmíněn držbou poctivou (§ 992 NOZ). Držba poctivá je podmíněna přesvědčivým důvodem držitele, že mu právo držby náleží. Tedy i z NOZ vyplývá, že k vydržení práva nestačí subjektivní přesvědčení držitele. Kromě naplnění podmínek poctivé a pravé držby (§ 993 NOZ) umožňující řádné vydržení (§ 1089 NOZ) se současně vyžaduje podpěra držby v podobě právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 NOZ). Dle § 987 NOZ platí vyvratitelná právní domněnka o existenci poctivé a pravé držby. NOZ nyní tedy klasifikuje vydržení buď jako „řádné vydržení“ nebo „mimořádné vydržení“ - navrací se nám již z minulosti známý institut mimořádného vydržení, v němž hraje hlavní roli výjimečně dlouhá doba, a to až dvojnásobná (u movitých věcí až 6 let), po kterou držba vlastnického práva trvá, čímž je výrazně potlačen formální požadavek existence (nutnost prokázání) právního důvodu držby, ovšem s výjimkou prokázaného úmyslu nepoctivého – lsti, podvodu. Mimořádně dlouhá doba držby velmi nasvědčuje dobré víře věřitele.

NOZ je nyní schopen ve věci vlastnických práv účinněji limitovat prostor pro nepoctivé manévrování nepoctivých držitelů. V červnu tohoto roku se dal celý proces spojený s ukradeným obrazem Severní krajiny opět do pohybu a já věřím v pozitivnější výsledky soudního řízení.