Neuvedení jména na parte

Jelikož takových případů přibývá a současně rozhodování soudů není jednotné, v článku přibližujeme, co soudy v konkrétních případech zohledňují a jak v nich rozhodují.

Zákonná vodítka najdeme v  ustanovení  § 114 o. z., dle něhož je člověk oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.

Již předcházející judikatura dovozovala, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2782/2007, sp. zn. 30 Cdo 241/2014 či sp. zn. 30 Cdo 2202/2017).

V prvním z  námi rozebíraných případů rozhodoval Krajský soud v  Ostravě (č. j. 71 Co 283/2024-158 ze dne 19.2.2025) jako soud odvolací. Žalobce žaloval svou sestru, přičemž tvrdil, že mu bránila v kontaktu s matkou před její smrtí, záměrně mu neoznámila její úmrtí ani konání pohřbu a neuvedla jeho jméno na smutečním oznámení, pročež po ní požadoval omluvu a finanční zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Soud shledal, že nesdělením úmrtí matky a místa pohřbu, žalovaná fakticky žalobci znemožnila žalobci účastnit se na organizaci posledního rozloučení s matkou, se kterou žil téměř po celý život ve stejném domě. Je sice pravdou, že žalobce se o pohřbu dozvěděl, a to, že se pohřbu neúčastnil, bylo na základě jeho vlastního rozhodnutí. Zohlednil také to, že se o úmrtí matky a o pohřbu dozvěděl od třetí osoby. S přihlédnutím k tomu, že žalovaná neuvedla žalobce ani na smuteční oznámení, pak v celkového kontextu vyplynulo, že žalovaná měla v úmyslu žalobce z posledního rozloučení vyloučit.

Přihlédl rovněž k tomu, že žalobce žije na malé vesnici, kde jsou těsné sousedské vztahy. Pro žalobce muselo být dehonestující, jestliže byl o úmrtí matky informován od cizích lidí a potažmo nebyl uveden ani na parte. Na druhou stranu však uvedl, že si je vědom, že v době úmrtí matky byly vzájemné vztahy silně narušeny, ať již sepsanou listinou o vydědění žalobce a zejména sporem o vrácení daru, či trestním oznámením. I přesto odvolací soud shledal, že neoznámení úmrtí matky je jednáním, které nemůže požívat ochrany a nelze je ve slušné společnosti tolerovat.

Soud proto uložil žalované povinnost zaslat žalobci doporučený dopis s konkrétním textem omluvy za neoznámení úmrtí, pohřbu a za vynechání jeho rodiny na parte. V ostatních bodech však žalobě nevyhověl. Soud neměl za prokázané, že by sestra aktivně bránila žalobci v kontaktu s matkou za jejího života, a zamítl také požadavek na finanční odškodnění 100 000 Kč.

Ve druhém sporu, který rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6 (č. j. 7 C 312/2025-73 ze dne 19.12.2025), se žalobce domáhal určení, že mu bratr znemožnil kontakt s matkou před smrtí, zatajil její úmrtí a tím zasáhl do jeho práva na pietu. Požadoval také finanční odškodnění.

Soud zde vyšel z toho, že o matku až do její smrti pečoval žalovaný, který zařídil i záležitosti spojené s pohřbem, který vypravil podle matčina přání. Ta vlastnoručně sepsala seznam osob, které mají být informovány o jejím skonu, jméno žalobce však bylo přeškrtnuto. Zjistil, že žalobce se s matkou dlouhodobě nestýkal a nejevil o ni žádný skutečný zájem, za neobstojný považoval argument, že mu měl žalovaný poskytovat informace o zdravotním stavu matky v situaci, kdy žalobce nevyvinul ani jen minimální úsilí, aby tyto informace zjistil sám. Vzal do úvahy také to, že žalobce učinil v předchozím sporu závazek, že již vůči žalovanému nebude podnikat žádné kroky v podobě slovních útoku. Shledal, že podání žalobce ve skutečnosti reflektuje nespokojenost s výsledkem řízení o projednání pozůstalosti, kdy tento aspekt se prolíná podstatným obsahem všech jeho podání, které činil před podáním této žaloby mj. i u Policie ČR.

Soud uzavřel, že žalovaný pouze respektoval vůli matky a žalobu z výše uvedených důvodů zamítl.

Konečně třetí případ, projednávaný před Obvodním soudem pro Prahu 5 (č.j. [10 C 370/2022-267](https://10 C 370/2022-267) ze dne 26.2.2025), spočíval v žalobě na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která měla žalobci být způsobena tím, že o smrti své matky se dozvěděl až z notářského dopisu, jeho bratrem mu nebyla umožněna participace na vypravení pohřbu a také účast na něm.

Žalobce neprokázal, že by ze strany žalovaného nebyl informován. Žalovaný tvrdil, že parte vhodil do bratrovy schránky, což dokládal fotografiemi. Snahu informovat žalobce o pohřbu vzal soud za prokázanou z podrobné výpovědi svědkyně, která uvedla, že žalobci zvonili na zvonek s cílem jej o pohřbu informovat a zdůraznit, že s jeho účastí počítají. Ve vztahu k požadovanému zadostiučinění soud vyšel také ze žalobcem navrženého důkazu – rozsudku Krajského soudu v Brně, v němž byl podrobně popsán vztah žalobce a žalovaného, který tento označil za vztah silné nenávisti. S těmito závěry se zdejší soud ztotožnil.

Soud uzavřel, že žalobce k matce neměl žádný vztah, zcela se s ní nestýkal a nezajímal se o ni, kdy i o jejím úmrtí se dozvěděl až za dlouhou dobu od soudní komisařky. Neposkytoval jí pomoc zejména s péčí o svého těžce nemocného otce, nestaral se o její hrob. I kdyby nedošlo ze strany žalovaného k pokusu žalobce informovat o pohřbu, nemohl by zásah do osobnostních práv žalobce s ohledem na řečené dosáhnout takové intenzity, aby bylo na místě mu přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Žalobu proto soud v celém rozsahu zamítl, nicméně nepřehlédl, že žalovaný na parte matky nechal jako pozůstalého uvést pouze sebe, nikoli žalobce. Byť žalobce tato skutečnost nijak nezaujala a ohledně parte řešil pouze adresu pohřební služby, má soud za to, že je elementární slušností a projevem úcty k zemřelé uvést na parte všechny nejbližší rodinné příslušníky, tedy i syna, ač o matku nejevil zájem. Žalovaný se k této věci nejprve konkrétně nevyjádřil, až následně se snažil tvrdit, že měl za to, že na parte má být uveden pouze ten, kdo věc za rodinu vyřizuje či kdo ji reprezentuje. Z tohoto důvodu soud s poukazem na ust. § 150 o.s.ř. rozhodl tak, že se procesně úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

V těchto případech je potřeba, aby se soud důkladně seznámil se skutkovým stavem a provedl důsledné poměřování jak práv pozůstalých, tak rodinné situace a v neposlední řadě též vůli zesnulého. Soudy pak považují za projev elementární slušnosti a projev úcty k zesnulým, aby na oznámení o úmrtí byli uvedeni všichni nejbližší rodinní příslušníci, a to i tehdy, pokud o zesnulého nejeví zájem. Na druhou stranu v  takovém jednání neshledávají natolik silný zásah do osobnostních práv, k jehož odčinění by bylo nutno přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích.