Nejvyšší soud ČR potvrdil praxi ohledně autorských práv k architektonickému dílu

Nejvyšší soud v nedávné době řešil situaci, kdy smluvní strany v rámci přípravy smlouvy o dílo k architektonické a urbanistické studii opomněly zakotvit odpovídající licenční ujednání, zejména pak práva objednatele pro změnu této studie, pro její následné užití v pozměněné podobě, k pořizování rozmnoženin a dalšímu použití v rámci realizace projektu, který studie ve svém kontextu navrhovala. Tedy veškerá práva, která z povahy věci objednatel takové studie většinou plánuje realizovat, ať už ke zhotovení modelu stavby, k pořízení projektové a prováděcí dokumentace, či jako jeden z podkladů pro navazující správní řízení.

Tyto situace řeší v základní podobě ustanovení § 61 autorského zákona, které uvádí, že je-li (autorské) dílo vytvořené autorem na základě smlouvy o dílo, platí, že autor, není-li mezi smluvními stranami sjednáno jinak, poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z autorského zákona v konkrétním případě jinak.

Právní praxe vykládá toto ustanovení vcelku shodně jako jednu z forem zákonné licence, kdy je tato licence založena, podmíněna a zároveň i limitována účelem samotné (hlavní) smlouvy. Tento účel (zejména hospodářský), bez ohledu na to, zda je ve smlouvě o dílo výslovně sjednán či je dovozován nepřímo, je pak tedy určovacím kritériem pro veškerá práva licenční povahy, která objednatel má nebo by mohl mít.

U děl stavební architektury je dovozováno, že hospodářským účelem vytvoření (stavebního) architektonického díla, jež je původně vyjádřeno právě v podobě architektonické studie, je zásadně následné zhotovení stavby takového díla pro potřeby objednatele. V tomto směru je tak součástí předmětné zákonné licence standardně i oprávnění k rozmnožení autorského díla nejen stavbou, nýbrž i všemi ostatními způsoby, jež jsou pro realizaci stavby vzhledem k její povaze obvyklé. Licence pak v odpovídajícím rozsahu zahrnuje i právo podlicence. Vše uvedené však pod podmínkou, že se ze strany objednatele nebude jednat o užití díla způsobem snižujícím hodnotu autorského díla ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona. Dovozuje se, že v tomto směru je také nerozhodné, zda autor při sjednání ceny za vytvoření (pouze) autorského díla právně neopodstatněně předpokládal další zisk v důsledku uzavření (další) smlouvy o dílo na zhotovení obecného (tj. neautorského) díla v podobě projektové dokumentace, jiné přípravné rozmnoženiny svého architektonického díla či snad dokonce na zhotovení stavby samotné.

Nejvyšší soud tuto koncepci při posuzování shora uvedené situace prakticky bez dalšího potvrdil a převzal.

Dle výkladu Nejvyššího soudu tak platí, že pro případ, kdy smluvní strany smlouvy o dílo mezi sebou neuzavřou samostatnou licenční smlouvu, stanoví § 61 odst. 1 autorského zákona zákonnou domněnku, podle níž autor poskytl objednateli licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Jinými slovy řečeno, smluvní strany mezi sebou (kromě smlouvy o dílo) uzavírají také licenční smlouvu, kterou autor jako zhotovitel díla poskytuje objednateli jako nabyvateli za úplatu (zahrnutou již v ceně za dílo) nevýhradní licenci k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo.

V případě soudního sporu, zejména v řízení o ochranu autorského práva, pak bude tento účel soudem posuzován na základě konkrétních skutkových okolností projednávané věci. Soud při jeho zjišťování bude muset vycházet především z obsahu smlouvy, a to za pomoci běžných výkladových pravidel. Jako obecné pravidlo i zde pak bude platit, že břemeno tvrzení a důkazní bude stíhat účastníka řízení, jemuž jde tvrzení o obsahu účelu smlouvy ku prospěchu; zpravidla tedy půjde o objednatele jako žalovaného, který bude tvrdit, že způsob užití díla z jeho strany je v souladu s touto zákonnou licencí.

Na druhou stranu bude ale třeba dostatečným způsobem chránit i zájmy objednatele v případech, kdy účel smlouvy odůvodní potřebu poskytnout podlicenci třetí osobě, postoupit autorské dílo či autorské dílo změnit. V tomto směru tak bude zavázán i samotný autor, který bude povinen zdržet se veškerého jednání, kterým by mohl ohrozit či poškodit oprávněné zájmy objednatele založené právě na účelu smlouvy o dílo.

Ve smyslu shora uvedeného je dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu svým způsobem pouhým potvrzením dřívějších názorů odborné praxe, a tak pozitivním aspektem sjednocujícím výklad právních předpisů. Zároveň jde o potvrzení existence určitého „záchranného kruhu“ pro objednatele, kteří opomenou zahrnout klíčová ujednání o rozsahu a obsahu licence takového autorského díla do samotné smlouvy o dílo. Je však nutno upozornit, že identifikace samotného hospodářského (či jiného) účelu smlouvy, který v předmětné smlouvě ani v jakékoliv doprovodné dokumentaci nemusí být jakkoliv vyjádřen, může být po důkazní stránce činností značně náročnou, kde odborná právní pomoc může nabýt mnohem větší relevance, než při soupisu původní smlouvy.

Zdroj: bnt legal

---

Zdroj:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019
Viz např. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 1295 s.