AI herci a nahrazování „lidských herců“ ze strany AI

AI nahrazuje herce a zpěváky

Možná jste už narazili na první „umělou píseň“, která zní překvapivě lidsky, nebo na „umělého herce“, jenž se objevuje ve filmových ukázkách či na sociálních sítích. Umělá inteligence dnes dokáže generovat realistické hlasy, tváře i emoce a čím dál častěji proniká do oblastí, které byly dosud výhradní doménou lidské kreativity. Vznikají tak digitální zpěvačky a herečky, jako je Sienna Rose či virtuální herečka Tilly Norwood, přirovnávaná k nové Scarlett Johansson.

Pro skutečné herce a zpěváky to však nepředstavuje pouze technologickou kuriozitu, ale velmi konkrétní hrozbu. Protože jejich „umělí kolegové“ nepotřebují odpočinek, honorář (společnosti, které je vytvoří mohou požadovat minimální částku oproti slavnému herci) ani ochranu pracovních podmínek a mohou pracovat nepřetržitě 24/7. Umělá inteligence navíc neslouží jen k vytváření zcela nových postav, ale stále častěji napodobuje hlas, vzhled či herecký projev reálných lidí – často bez jejich souhlasu. Právě zde se střetává technologický pokrok s otázkami ochrany osobnosti a autorských práv.

Herec jako registrovaná značka

Na rostoucí rizika spojená s využíváním umělé inteligence začínají herci a umělci reagovat preventivně. Nejznámějším příkladem je americký herec Matthew McConaughey, který si nechal právně chránit svou tvář, hlas i další rozpoznatelné prvky své osobnosti. De facto se tak stal registrovanou značkou. Tento krok mu umožňuje lépe se bránit proti neautorizovanému využívání jeho podoby a hlasu, včetně napodobování ikonické filmové repliky „Alright, alright, alright“, pronesené ve filmu Dazed and Confused.

Podobné obavy sdílejí i herci v dalších zemích například ve Spojeném království, kde se proti digitálnímu skenování fyzické podoby postavil herecký svaz Equity. Ten upozorňuje na riziko, že jednou naskenovaná tvář či tělo mohou být opakovaně využívány v budoucích produkcích bez další kontroly ze strany samotných umělců. Výrazně se ozývají také hudebníci, mezi nimi například sir Paul McCartney, kteří varují před nekontrolovatelným využíváním umělé inteligence a zdůrazňují nutnost jasných pravidel na ochranu lidské tvorby.

V Itálii se proti nekontrolovanému využívání umělé inteligence v kreativních profesích ozvali také herci a dabéři. Dvanáct známých italských dabérů a herců sdružených v Národní asociaci herců dabingu (ANAD) zveřejnilo video s názvem „Chraňme uměleckou inteligenci“. Ve videu upozorňují na riziko, že AI dokáže s vysokou přesností napodobovat lidské hlasy a že tyto technologie mohou být využívány bez souhlasu původních interpretů. Umělci varují před budoucností, v níž by lidská kreativita a umělecký výkon mohly být nahrazeny algoritmy, a zdůrazňují, že herecký výkon nebo dabing není pouze technická činnost, ale svébytná umělecká disciplína a důležitá součást italské audiovizuální kultury.

Ochrana herců

Na rozdíl od některých zahraničních přístupů, kde se objevují snahy o registraci herce jako ochranné známky, český právní řád v současnosti neobsahuje speciální právní úpravu, která by se výslovně zabývala ochranou herců a dalších umělců před jejich nahrazením ze strany umělé inteligence. Právní ochrana lidských umělců před neautorizovaným využíváním jejich podoby, hlasu či typických projevů prostřednictvím AI je proto rozptýlena napříč několika právními předpisy a je nutné ji vykládat v širším kontextu existující právní úpravy.

Základním pilířem ochrany je občanský zákoník, konkrétně ustanovení o ochraně osobnosti obsažené v ustanovení § 81 a následujících. Tato ustanovení chrání osobu před neoprávněnými zásahy do její důstojnosti, cti, soukromí, ale také do projevů osobní povahy, mezi které nepochybně patří i hlas, podoba, mimika či typická gestikulace herce. Pokud by tedy došlo k vytvoření digitální repliky herce nebo k napodobení jeho hlasu pomocí umělé inteligence bez jeho souhlasu, mohl by se dotčený umělec domáhat ochrany právě na základě těchto ustanovení.

Zvláštní význam má v tomto kontextu také ustanovení § 84 občanského zákoníku, podle něhož smí být podoba člověka nebo jeho zvukový záznam pořízen a použit pouze s jeho svolením. Výjimky z této zásady, například pro účely zpravodajství, vědecké či umělecké, je nutné vykládat restriktivně a nelze je automaticky vztahovat na komerční nebo technologické využití ze strany umělé inteligence. Z toho vyplývá, že nahrazení „lidského“ herce jeho digitální verzí vytvořenou AI bez jeho výslovného souhlasu by bylo v rozporu s právními předpisy.

V případě porušení osobnostních práv by se herec nebo jiný umělec mohl domáhat celé škály právních prostředků ochrany. Patří mezi ně zejména požadavek na zdržení se dalšího neoprávněného užívání, odstranění závadného stavu, přiměřené zadostiučinění, které může mít i peněžitou formu, a dále náhrada škody či vydání bezdůvodného obohacení. Tyto nároky umožňují reagovat nejen na samotný zásah, ale také na jeho ekonomické důsledky.

Vedle ochrany osobnosti nelze opomenout ani ochranu vyplývající z autorského práva, upravenou zákonem č. 121/2000 Sb., autorským zákonem. Výkon tzv. „AI herce“ sám o sobě nelze považovat za umělecký výkon ve smyslu autorského práva, pokud se na výsledném výstupu nepodílel člověk a absentuje tak lidský tvůrčí vklad. To však neznamená, že by využívání umělé inteligence stálo zcela mimo režim autorského práva. Pokud by totiž systémy umělé inteligence byly trénovány nebo by generovaly výstupy na základě konkrétních nahrávek, filmových scén či zvukových záznamů chráněných autorským právem nebo právy souvisejícími s právem autorským, mohlo by dojít k porušení těchto práv.

AI Act

Evropský AI Act výslovně pracuje s fenoménem tzv. deepfake a zavádí povinnost transparentnosti u obsahu generovaného nebo upraveného pomocí umělé inteligence, zejména pokud tento obsah napodobuje skutečné osoby. Nahrazování herců či dabérů umělou inteligencí bez jejich souhlasu tak nepředstavuje pouze etický problém, ale i právní otázku, která se dotýká ochrany základních práv, lidské identity a osobní autonomie.

A co bude dál?

Neustálý rozvoj umělé inteligence staví právo i společnost před zásadní otázku, kde leží hranice mezi technologickým pokrokem a ochranou lidské identity a herecké a další umělecké kreativity? Pokud se hlas, tvář či herecký projev mohou stát pouhými daty pro trénování algoritmů, bude nutné znovu definovat, co znamená v tomto smyslu souhlas, kontrola a odpovědnost v digitálním prostoru. Zda si vystačíme se stávajícími právními instituty, nebo bude třeba vytvořit nová, cílená pravidla, ukáže až další vývoj. Jisté však je, že bez jasně nastavených mantinelů hrozí, že technologický pokrok předběhne schopnost práva chránit to nejzákladnější – lidskou osobnost a tvůrčí práci herců a dalších umělců.