Psychologický demokratický deficit Evropské unie a možná role právníků

Přitom je ale demokratický deficit EU tématem, které hýbe politikou dnes a denně, tématem, které rezonuje pomalu v každém restauračním zařízení, ať už v Karlíně nebo v zapadlé slezské vesničce (diskutéři pouze ne vždy vnímají, že se baví právě o demokratickém deficitu). Demokratický deficit EU má totiž mnoho podob. Jistě, sofistikovaná a erudovaná debata založená mnohdy na empirických poznatcích je vyhrazena spíše akademickému prostředí,[1] ale je nutné si uvědomit, že demokratický deficit EU je obsažen i v tom nejprostším populismu, např. v takových výrazech jako “diktát Bruselu”, “evropská autokracie”, “ztráta suverenity lidu” nebo “evropský superstát s cílem zlikvidovat národní státy a národy Evropy”.[2]

Demokratický deficit Evropské unie lze totiž pojmout a vnímat jako deficit legitimity, absenci evropskéidentity či celounijního sebeuvědomění.[3] Hloubka problematiky demokratického deficitu Evropské unie je nezměrná a stejně tak nezměrný je i počet nabídnutých řešení od institucionálních reforem, přes federalizaci Evropské unie až k znovuobjevení občanského prvku.

Příspěvek provádí analýzu přístupů k demokratickému deficitu nejuznávanějších autorů a má za cíl hledat průsečíky a styčné body tezí, jež demokratický deficit Evropské unie popisují a jež na něj nabízí řešení. Analýza má za cíl potvrdit hypotézu, že demokratický deficit má rovinu psychologickou, založenou, respektive vycházející ze samotného občana Evropské unie a rovinu institucionální, přičemž pouhou snahou o eliminaci institucionálního demokratického deficitu nemůže zřejmě dojít k eliminaci demokratickéhodeficitu jako takového. V případě, že syntéza analýzy výše uvedenou hypotézu potvrdí, zaměří se příspěvek na možnosti právníků (kterým je ostatně tento příspěvek směřován), jakým způsobem je možné se zapojit do eliminace psychologického demokratického deficitu a zda by takové zapojení bylo ve výsledku efektivní.

Co je demokratický deficit Evropské unie

Pro vytyčení a pochopení dílčího problému je vhodné vymezit alespoň rozsah obsahu pojmu demokratickýdeficit Evropské unie. Dobrým odrazovým můstkem je vymezení demokratické legitimity Stefanem Bartolinim. Ten tvrdí, že se legitimita v demokratickém systému projevuje “principy a procesy prostřednictvím kterých jsou přijímány kolektivní a závazná pravidla těmi, kteří se neúčastnili procesu jejich tvorby”.[4] Demokratický deficit je pak logickým vyústěním nedostatku demokratické legitimity.[5]

Je však potřeba si uvědomit, že standardy demokratického deficitu je nutné aplikovat rozdílně pro národní státy a pro Evropskou unii. Mnoho autorů při definování nebo vytyčování problematiky a možných řešení demokratického deficitu Evropské unie zapomíná na fakt, že Evropská unie není a ani nemá být národním parlamentním demokratickým systémem.[6] Stejně tak nelze demokratickou legitimitu a deficit Evropskéunie poměřovat oproti představě ideální utopické demokracie, v které se “informovaní občané aktivně zapojují do všech věcí veřejných”.[7] Na Evropskou unii nutno nahlížet jako na subjekt sui generis, jako na hybridní společenský útvar, který je specifikován jako organizace odvozující svou legitimitu nepřímo od vlád národních států.[8] Evropská unie má nadto legitimitu hned dvojí - právě od vlád národních států, když tyto vlády vznikají na základě demokratických voleb jednotlivých členských států (a někteří autoři tuto legitimitu považují za určující),[9] a legitimitu odvozenou od přímo volených zástupců v Evropském parlamentu.

Ostatně s ohledem na legitimitu je vhodné dodat, že členství v Evropské unii je plně dobrovolné.[10] Státy se aktivně rozhodly, často na základě národních referend, že část své legislativní pravomoci přenesou na nadnárodní orgán, a zároveň každý stát může Evropskou unii svobodně opustit.[11]

V souladu s výše uvedeným by se tak mohlo zdát, že Evropská unie je plně legitimní (dokonce dvakrát) anení tedy prostoru pro úvahy nad demokratickým deficitem, protože kde je legitimita, tam není deficit(alespoň částečně). Takový závěr by však byl zkratkovitý a neúplný. Problém (ne)legitimity Evropské unie je natolik komplexní, že ho nelze zjednodušovat na pouhé konstatování, že lidé volí zástupce do Evropskéhoparlamentu a pomocí voleb sestavují národní vlády, které v důsledku tvoří Radu, a žádný demokratickýdeficit tedy vlastně neexistuje.

Přitom demokratický deficit Evropské unie je hluboce komplexní problematika, kterou je třeba jasně definovat. Follesdal a Hix tak například vymezují demokratický deficit EU za pomoci pěti okruhů problémů, které v celku tvoří jeho obsah:[12]

1. Evropská integrace měla za následek posílení exekutivních pravomocí a tím sníženou kontrolu národních parlamentů;[13]
2. Evropský parlament je stále příliš slabý;[14]
3. I s ohledem na sílící pravomoci Evropského parlamentu neexistují “evropské” volby - tj. volby do Evropského parlamentu nejsou o osobnostech s celounijním přesahem a o evropských politických stranách, případně ani (jak bude popsáno níže) o evropských tématech;
4. Evropské integrační procesy vyúsťují v posun politik od preferencí voličů, tj. jinými slovy v EU převládá neoliberální regulatorika jednotného trhu;[15] a především
5. Evropská unie je jednoduše příliš vzdálená od občanů.