Duševní zdraví soudního znalce je věcí veřejného zájmu

V případu Fürst-Pfeifer proti Rakousku (stížnost č. 33677/10 a 52340/10 ze dne 17. 5. 2016) Evropský soud pro lidská práva rozhodoval kolizi práva na soukromí soudní znalkyně se svobodou projevu. Konstatoval, že právo na soukromí stěžovatelky nebylo porušeno a převážilo právo na informace, byť se týkaly soukromí – duševního stavu stěžovatelky.

Stěžovatelkou je rakouská psychiatrička Gabriele Fürst-Pfeifer, která od roku 2000 působí jako soudní znalkyně v řízeních o péči o děti a styku rodičů s dětmi. Rovněž se podílí na rozhodnutích o institucionální péči o děti. Specializuje se na klinickou psychologii dětí a mládeže a její zaměření je využíváno zejména ve sporných řízeních o děti.

V roce 2008 byl vydán článek v internetovém vydání meinbezirk.at a v jeho tištěné verzi Bezirksblatt s titulkem „Kvalita znalců pod drobnohledem“, s podtitulkem „Soudní znalkyně pro řízení o péči o děti je sama případem pro terapii“. Článek podával informaci o tom, že stěžovatelka trpěla výkyvy nálad, panickým strachem, sklony k sebevraždě a halucinacemi, spolu s paranoidními představami, a to i přesto, že je soudní znalkyní. V posledních dvanácti letech podala více než tři tisíce znaleckých posudků ve sporech o děti. Nicméně nyní se objevila zpráva o duševním zdraví stěžovatelky, která byla vyhotovena v roce 1993 soudní znalkyní v rámci civilního řízení ohledně naplnění manželství. Znalkyně došla k závěru, že stěžovatelka má dědičnou duševní poruchu, když se jedná o akumulaci těchto prvků v rodině. Tři roky od vyhotovení tohoto posudku byla stěžovatelka zařazena do expertní skupiny a následně krajským soudem Wiener Neustadt jmenována znalkyní v oboru dětské psychologie. V článku dále následovala pasáž s informací o tom, že člen Strany zelených podal na stěžovatelku trestní oznámení a stížnost k předsedovi krajského soudu, který je odpovědný za kvalitu soudních znalců u soudu.

Na základě tohoto článku byla stěžovatelka konfrontována ze strany pacientů, kolegů a následně byla podrobena znaleckému zkoumání, zda je vhodnou osobou pro výkon povolání a funkce soudní znalkyně.

Soud prvního stupně konstatoval zásah do soukromí stěžovatelky s ohledem na povahu a způsob zveřejnění, nicméně odvolací soud žalobu zamítl, neboť dospěl k názoru, že stěžovatelka je osobou veřejného zájmu, článek nebyl tendenční, manipulativní či neúplný, jednalo se o pravdivé údaje, které nebyly získány neoprávněně a článek byl zveřejněn ve veřejném zájmu, když soudní znalec hraje klíčovou roli při ovlivňování rozhodnutí soudu. Tudíž její práce jako znalkyně patří do veřejné sféry a veřejného zájmu, zvláště, jedná-li se o tak citlivou oblast, kde se jedná o spory o děti a kde je výrazná role expertů, je duševní zdraví znalců otázkou, která může podléhat šetření a veřejnému dohledu, zda výkon soudnictví je řádný. Pravdivé informování o osobě veřejné, které obsahuje informace intimního charakteru, je dovoleno publikovat, neboť tak tisk plní roli hlídacího psa demokracie.

Stěžovatelka se obrátila na Evropský soud pro lidská práva pro porušení čl. 8 Úmluvy, neboť měla za to, že zveřejnění těchto informací zasáhlo do jejího soukromého života, když se nadto jedná o informace o zdravotním stavu a tedy osobního až intimního charakteru, které byly sedmnáct let staré.

Soud hodnotil případ jako kolizi dvou základních práv – práva na soukromí a práva na svobodu projevu a zkoumal, zda byl test proporcionality proveden národními soudy v souladu se závěry Soudu a správně aplikován v případu stěžovatelky. Bylo konstatováno, že zdraví je zásadním prvkem soukromého života a informace o duševním zdraví stěžovatelku mohly u veřejnosti kompromitovat. Zde se však jednalo o informace pravdivé, které měly spojení s výkonem povolání. Informace pocházely ze zprávy soudní znalkyně. Tato zpráva již způsobila politickou reakci a započala debatu nad daným případem a problémem obecně.

Soud konstatoval, že článek byl vyvážený, stěžovatelčina profesionální práce nebyla zpochybněna za posledních deset let praxe, což autor zmínil. Článek nebyl ofenzivní ani neobsahoval vulgární slovní útoky na stěžovatelku a nejednalo se o pouhé uspokojení zvědavosti veřejnosti. Citace třetích osob byly jednoznačně odděleny a fakta byla oproštěna od hodnocení autora.

Seriózní debatu o duševním zdraví soudní znalkyně z oboru dětské psychologie je třeba brát jako debatu o věci ve veřejném zájmu, když soudní znalci mají splňovat standardy fyzické i duševní kondice, neboť soudní znalci hrají významnou a často rozhodující roli v procesu o rozhodování o svěření dětí a neovlivňují pouze osudy rodin, ale i lidí v jejich raném stádiu života. V očích účastníků řízení i veřejnosti nesmí být pochyb o duševním zdraví expertů pro to, aby měli důvěru v soudní systém. Soud uzavřel, že spor o to, zda zpráva z roku 1993 neměla kolidovat s jejím jmenováním jako znalkyně, tedy s její způsobilostí, byla otázkou legitimní.

Pokud se jedná o kritiku, představitelé soudní moci by neměli být srovnáváni s postavením politiků, kteří dobrovolně vstupují do veřejné sféry a musí tak snést vyšší míru kritiky, nicméně osoby zastávající veřejnou funkci musí snést širší uplatnění kritiky než běžní občané. Z tohoto důvodu, soudní znalec, v tak citlivém oboru, by měl být považován za osobu zastávající veřejnou funkci – postavení a je nutné provést řádný test proporcionality mezi veřejnými a soukromými zájmy. Soud uzavřel, že v daném případě z uvedených důvodu, nedošlo k porušení soukromí stěžovatelky, tedy čl. 8 Úmluvy. Duševní stav soudního znalce je věcí veřejného zájmu, k naplnění výjimky z ochrany soukromí je nutno naplnit kritéria pro to, aby byla dána přednost ochraně svobody projevu.

Rozhodnutí obsahuje tři disentní stanoviska, které se nevyjadřují ke správnosti závěru rozhodnutí, ale způsobu zvolení kritérií pro test proporcionality.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde.

Zdroj: AK Ondřejová