K některým specifikům řízení před finančním arbitrem

Řízení před finančním arbitrem může zahájit jen spotřebitel, finanční arbitr rozhoduje pouze spory při poskytování finančních služeb vyjmenovaných v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZFA“ nebo „zákon o finančním arbitrovi“), finanční arbitr postupuje především podle zákona o finančním arbitrovi a subsidiárně podle zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“ nebo „správní řád“), atd.

Pokud se týče posledně jmenovaného zákona – správního řádu, i finanční arbitr dodržuje základní zásady činnosti správních orgánů ve smyslu jeho § 2 až § 8, když mimo jiné postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, šetří oprávněné zájmy dotčených osob, skutkově shodné nebo obdobné případy rozhoduje tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly, vyřizuje věci bez zbytečných průtahů či postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady.

V souvislosti s těmito zásadami je však třeba hned poukázat na rozdílnou konstrukci poučovací povinnosti finančního arbitra, když se lze setkat i s názory, že finanční arbitr svou zvýšenou pomocí spotřebitelům porušuje zásadu přiměřeného poučení a rovnosti ve smyslu § 4 odst. 2 a § 7 odst. 1 SŘ. Nezákonného jednání se má podle některých institucí dopouštět zejména tehdy, pokud se svým poučením dotkne otázek hmotného práva, například formulace žalobního petitu nebo věcné legitimace. Tato argumentace, vedle dalšího například zásadami civilního řízení a judikaturou k němu, však nemůže z mnoha důvodů obstát.

Nejenže totiž nerespektuje specifické postavení finančního arbitra jako orgánu mimosoudního řešení sporů majícího kořeny v evropském právu, který podle speciálního § 21 odst. 5 ZFA mimo jiné „poskytuje navrhovatelům na jejich žádost pomoc v souvislosti se zahájením řízení, zejména při sepsání, podání nebo doplnění návrhu, a kdykoli v průběhu řízení…“, ale také účelově opomíjí řadu dalších skutečností. Mezi ně patří například to, že obecné soudy vycházejí z § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) výslovně omezujícího jejich pomoc jen na procesní práva, nebo to, že i přes uvedené omezení samy soudy chtě nechtě o otázkách hmotného práva často poučují (srov. například poučovací povinnost podle § 99 a § 118a OSŘ). Přitom právě například při postupu podle § 99 OSŘ se obecné soudy dočasně nacházejí v postavení obdobném finančnímu arbitrovi, když, stejně jako on, usilují nejprve o smírné řešení sporu. Co se potom týče výše zmíněného poučení o formulaci žalobního petitu a věcné legitimaci, i s nimi se lze u obecných soudů setkat.[1]

S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že poučení navrhovatele ze strany finančního arbitra se může za jistých okolností dotýkat i otázek hmotného práva, když jedním ze základních poslání finančního arbitra je pomoci vytvořit navrhovateli takový návrh, z něhož bude vyplývat i to, čeho se domáhá, a který bude směřovat i proti správné instituci.[2]

Pokud se jedná o další zásady, s nimiž se lze setkat jak ve správním řádu a klasickém správním řízení[3], tak před obecnými soudy, i zde se projevují různá specifika. Ta nespočívají ani tak v zásadě dispoziční, volného hodnocení důkazů, písemnosti či koncentrace, které se běžně uplatňují i ve sporných řízeních před jinými orgány, ale v jiných detailech. Zajímavým příkladem zde může být třeba § 12 odst. 3 ZFA, podle něhož finanční arbitr „aktivně opatřuje důkazy“ a který tak do jisté míry modifikuje pravidlo obsažené v § 141 odst. 4 SŘ, když zdůrazňuje vyšetřovací zásadu a ve sporném řízení posiluje poněkud neobvykle i zásadu materiální pravdy.

Stejně tak lze však poukázat například i na § 13 ZFA, podle něhož „navrhovatel má právo na vedení řízení v jazyce, ve kterém je sepsána jeho smlouva s institucí nebo ve kterém s institucí obvykle písemně jednal“ a dále třeba na § 18 odst. 2 ZFA, podle něhož se řízení před finančním arbitrem nezpoplatňuje. To jsou další dvě významné zásady, které vedle speciální poučovací povinnosti finančního arbitra usnadňují přístup navrhovatele (od 1. 2. 2016 už pouze spotřebitel jako slabší smluvní strana) ke spravedlnosti. V této souvislosti je však namístě zároveň dodat, že na rozdíl od obecné úpravy obsažené v § 141 odst. 11 SŘ si každý účastník řízení nese své náklady sám, s výjimkou nákladů na tlumočení, které hradí vždy instituce (§ 18 odst. 1 ZFA). Nárok na náhradu nákladů zde tedy nemá ani navrhovatel-spotřebitel, nicméně ty by u něj nikdy neměly dosáhnout žádných závratných sum, když řízení může zahájit bezplatně a vzhledem k přiměřené pomoci finančního arbitra ho vést i bez právního zástupce.

Je tedy zřejmé, že zákon o finančním arbitrovi počítá na mnohých místech s jistým zvýhodněním spotřebitele, toto zvýhodnění se však striktně týká pouze jeho přístupu k finančnímu arbitrovi, nikoli rozhodovací činnosti finančního arbitra jako takové. Ani nastavení některých zásad a procesních postupů ve prospěch spotřebitele totiž nemění nic na tom, že finanční arbitr, pokud se mu nepodaří dosáhnout smíru, usiluje především o důsledné naplnění ustanovení § 12 odst. 1 ZFA, totiž rozhodnout „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy“.

---

[1] K formulaci žalobního petitu srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 534/2002, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, k poučení o věcné legitimaci například nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 41/95, ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97 nebo nejnověji ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14.

[2] Zájemce o tuto problematiku autoři odkazují na článek „Pomoc finančního arbitra navrhovatelům“ publikovaný v časopise Právní rádce 11/2015, v němž podrobně vysvětlili veškeré další souvislosti.

[3] Srov. například zásadu volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4), zásadu písemnosti řízení (§ 15 odst. 1), zásadu dispoziční a zásadu oficiality (např. § 44 a § 46), zásadu koncentrace (např. § 36 odst. 1), zásadu projednací a vyšetřovací (např. § 141 odst. 4 a § 50 odst. 3) nebo zásadu úspěchu ve věci pro účely náhrady nákladů řízení (§ 141 odst. 1).