JUDr. Miroslav Sedláček Ph.D., LL.M.

Předběžné opatření představuje svébytný prostředek zajištění ochrany subjektivního práva tam, kde na to obvyklá cesta přes civilní soudní řízení svými postupy nestačí (zejména pro nedostatek rychlosti).

Otázka vzájemného poměru aktivity soudu a stran je ve sporu v podstatě jednoznačně řešena naukou o zásadě projednací (srov. v nesporném řízení zásadou vyšetřovací). Jsou zastávána různá, navzájem odlišná stanoviska o povaze a funkci předmětu sporu, ačkoliv je zřejmé, že tento pojem musí být jednoznačně vymezen i v zájmu hlubšího objasnění vzájemného vztahu procesních úloh soudu a stran.[1]

Ve sporném řízení mají procesní strany opačné, protichůdné postavení, které odpovídá jejich požadavku ochrany práv a oprávněných zájmů. Soudy v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytují ochranu pouze těm, kteří se této ochrany aktivně domáhají. Ta nebude ve sporu nikomu vnucována. Soud v řízení nemůže meritorně rozhodnout, aniž by byla dána možnost stranám vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (tj. ke všem skutečnostem, stejně jako k důkazům, a předložit své argumenty na svoji obranu [1]).

Příspěvek rozebírá materiální stránku procesní činnosti stran. Nejprve je pozornost zaměřena na základní otázky o stranách sporu, na procesní subjektivitu, procesní způsobilost a zastoupení v procesu. Ve sporném řízení mají strany opačné postavení, čemuž odpovídá uplatňování jejich protichůdných zájmů.

V posledních desetiletích lze pozorovat zvyšující se náročnost civilního procesu a s tím i odpovědnost účastníků řízení za jeho průběh a výsledek. Ve sporném řízení nemůže procesní strana očekávat, že spor vyhraje, bude-li pasivní. Aktivní role sporných stran, spojená s procesní odpovědností za výsledek řízení (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) je dnes všeobecně uznávanou nezbytností.