JUDr. Lukáš Jansa

Ověření zdrojových kódů softwaru bývá požadavkem objednatele softwaru v návaznosti na uložení kódů do úschovy.

V praxi se pravidelně setkáváme s požadavkem objednatele SW na dodavatele, aby současně s předáním SW předal i zdrojové kódy a dokumentaci k nim. Důvodem tohoto požadavku je obava objednatele, že v budoucnu může dojít k problémům, ať už v rámci dalšího rozvoje SW nebo při poskytování servisní činnosti, tj. odstraňování vad.

U složitých projektů dodávek softwaru, u kterých se předpokládá delší doba implementace, není neobvyklá aktuální potřeba na straně objednatele na změnu funkcionality softwaru či způsobu implementace nebo na straně dodavatele na úpravu cenových podmínek. V tomto směru je výhodou odpovídající úprava tzv. změnového řízení (Change Management) v samotné smlouvě o vývoji a implementaci softwaru.

Nejvyšší soud vydal v roce 2014 rozsudek (23 Cdo 2654/2013), ve kterém potvrdil oprávněnost nároku na odměnu za servis ve formě paušální odměny, přestože žádný „hmatatelný“ servis poskytnut během fakturačního období nebyl. Tento článek tedy objasní skutkové okolnosti případu, které nejsou v praxi neobvyklé, a poukáže na závěry Nejvyššího soudu v této věci.

V praxi se lze občas setkat s požadavkem firem na financování softwarových licencí (včetně OEM licencí) v rámci pořizování nového hardwaru a softwaru, a to formou finančního či operativního leasingu. Celý problém tohoto způsobu financování nákupu softwaru spočívá ve střetu ustanovení licenčních podmínek o zákazu užití softwaru třetí osobou a podstatou leasingu, tj. vlastnictvím licence na straně leasingové společnosti a užitím softwaru jejím klientem. Software lze samozřejmě pořídit i formou úvěru, pak tento problém s licenčními podmínkami nevzniká. Uvedené závěry lze vztáhnout i na ostatní softwarové licence, pokud licenční podmínky obsahují zákaz udělování podlicencí, nájmu či přenechání softwaru k užívání třetí osobě.