JUDr. David Borovec

...aneb na čí straně budou překážky v práci, když se zpochybní závěr o zdravotní způsobilosti k práci?

V poslední době se čím dál více diskutují otázky týkající se nikoli jen samotného koronaviru, ale i jeho dalších dopadů. Jednou z těchto otázek je úvaha, zda by bylo možné se z důvodu infekce koronavirem na pracovišti zaměstnavatele domáhat následně náhrady škody, pokud by u zaměstnance propukla nemoc známá jako covid-19. Na tuto otázku přinášíme odpověď níže.

Mimořádná opatření vyhlášená nejprve vládou a následně Ministerstvem zdravotnictví ČR spočívající v zákazu volného pohybu osob (se stanovenými výjimkami) a uzavření maloobchodů a poskytovatelů služeb ve spojení se znepřístupněním dalších prostor veřejnosti (opět se stanovenými výjimkami) mají zásadní dopad na celou řadu zaměstnavatelů, kteří nyní zvažují, jaké nástroje využít alespoň ke zmírnění těchto dopadů.

Téma GDPR je v poslední době velmi aktuální a diskutované, a to i ve spojení s pracovním právem či personalistikou, což je doména, které se věnuji od začátku své praxe v advokacii. Právě na propojení s oblastí personalistiky bych se rád v několika základních bodech zaměřil, a to za i pomoci stanovisek Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“), která se zabývají nejen obecnými, ale i sektorovými výklady.

Již se stalo ustálenou praxí v pracovních smlouvách, že pokud nebylo řečeno výslovně jinak, byla sjednaná v hrubé výši. Jak je to ale v případě dohody o narovnání?

Ústavní soud vydal dne 16. 2. 2016 nález IV. ÚS 3122/2015, v němž vyslovil názor, že při stanovení výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu mají soudy rozhodovat o navýšení tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu.