Alžběta Rosinová

Podání správní žaloby proti povolení stavby ještě nutně neznamená, že ji nebude možné realizovat. Je však dobré být obezřetný, aktivně bránit svá práva v soudním řízení a zbytečně se nevystavovat riziku pokut nebo nařízení odstranění stavby.

V současné době neustále roste počet domácích fotovoltaických elektráren (FVE). Napomáhá tomu skokový nárůst cen elektřiny, aktuálně poskytované dotace i snaha jednotlivců řešit zásobení svých domácností elektřinou více ekologicky. Tento trend však může zvláště v rezidenčních oblastech v praxi způsobovat problémy z hlediska sousedských sporů, zejména pokud se jeden vlastník rozhodne postavit určitou stavbu či případně nadstavit stávající objekt, čímž zastíní FVE na domě sousedního vlastníka.

Když se mluví o nových developerských projektech, málokdy je řeč o tom, jaké investice kvůli nim musí provést radnice. Často nemalé. Praha 7 například nedávno upozornila [1] na to, že provoz jejích škol a školek ročně stojí 50 milionů korun, z toho jen polovinu získá od ministerstva a magistrátu.

Klient se na nás obrátil v momentě, kdy mu nebylo uděleno dodatečné stavební povolení ke stavbě konstrukce, která měla sloužit k zajištění stability sochařského díla. Problémem ovšem nebyla konstrukce samotná, nýbrž dané umělecké dílo, které neodpovídalo subjektivnímu vkusu úředníků.

Územní plán je základní koncepční dokument každé obce, který přitom musí sladit požadavky, preference, nároky stovek subjektů a nikdy se proto nemůže zalíbit úplně všem. Je to ze své podstaty náročná a potenciálně konfliktní práce, kde si každé chyby zpracovatele nebo pořizovatele může někdo všimnout, upozornit na ni a ve výsledku ji napadnout žalobou u soudu. V tomto textu na konkrétních případech ilustrujeme, jaké jsou nejčastější vady územních plánů, kvůli kterým obce čelí žalobám a často je také prohrávají.

Ve druhé části článku se autorka zabývá další problematickou situací související s dříve vysloveným přáním, a to možným střetem mezi vůlí pacienta a jeho blízkých.

Příspěvek se zabývá jednotlivými aspekty institutu dříve vysloveného přání, jehož existenci předpokládá Úmluva o lidských právech a biomedicíně, a rovněž jeho implementací v rámci české právní úpravy. Příspěvek se podrobněji zaměří na možnou kolizi dříve vysloveného přání a svobody náboženského vyznání a pokusí se navrhnout řešení těchto situací de lege ferenda.