Stanovisko Unie obhájců ČR č. 6/2014 - K nákladům na pomoc advokáta

Soudy prvého a druhého stupně v řízení o nároku podle ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. rozhodly, že takový postup orgánů činných v trestním řízení není důvodem pro nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a stejné stanovisko zaujal také Ústavní soud k podané ústavní stížnosti.

Prezidium Unie obhájců ČR má za to, že uvedená rozhodnutí nerespektují základní postuláty Listiny základních práva a svobod, kdy má dle ustanovení článku 37 odst. 2 Listiny základních práva a svobod každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení a současně každý má podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, jehož podmínky dále upravuje právě zmíněný zákon č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud v usnesením v této věci č.j. II. ÚS 1149/14 ze dne 19. srpna 2014 zaujal stanovisko, že předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody je rozhodnutí o nezákonnosti zadržení či příkazu k provedení domovní prohlídky („…. příkaz k provedení domovní prohlídky nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, ani nebyla konstatována jeho nezákonnost obecnými soudy. Neexistuje tedy žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody nezákonným rozhodnutím“).

V daném případě jde o relativně opakovatelný mechanismus, kdy je občan, zcela bez své iniciativy, tím méně zavinění, konfrontován s pravomocemi orgánů veřejné moci, v daném případě poměrně velmi intenzivně (zadržení). Pro takový případ je jistě oprávněná aplikace Listiny základních práva a svobod, podle jejíhož ustanovení článku 37 odst. 2 má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V daném případě pak je zjevné, že šlo o omyl, a to o omyl státního orgánu, jehož důsledky by měl stát nést. Je také nutné poukázat na to, že stanovisko soudů k této otázce je podle našeho nepřijatelně formalistní, když důvodnost a tedy oprávněnost či zákonnost zákroku si mohl kterýkoliv soud vyřešit jako předběžnou otázku a pro rozhodnutí či posouzení nároku není nutné předchozí rozhodnutí o nezákonnosti domovní prohlídky či zadržení.

Unie obhájců ČR zastává názor, že pokud jsou proti občanovi činěny orgány činnými v trestním řízení úkony spočívající v omezení jeho osobní svobody, zejména pokud v daném případě došlo k jeho umístění v cele předběžného zadržení, musí mít nepochybně právo konzultovat svou situaci s právním zástupcem. Tato situace se významně dotýká i výkonu advokacie. Občan, který je povinen strpět úkony policejního orgánu, má v souladu s principy právního státu právo na obhájce. Jestliže se později ukáže nedůvodnost takového zadržení nebo nebude důvodnost zadržení prokázána (obvykle jako začátek trestního stíhání zadržené osoby či jiných závažných důvodů), pak by podle názoru Prezidia Unie obhájců ČR náklady občanem účelně vynaložené na poskytnutou právní pomoc v souvislosti se zadržením měl hradit stát. Obdobně dojde-li k poškození majetku občana například při úkonech policejního orgánu, je zde dán důvod k náhradě škody. Za přepjatý formalistický požadavek lze považovat to, aby byla dotčená osoba nucena vynakládat další prostředky na přezkoumávání těchto kroků všemi právními prostředky (a zatěžovat tak zbytečně justiční systém), jen pro získání „potvrzení nezákonnosti“, které samo o sobě není efektivní.

Zpracovatel: JUDr. Václav Vlk a Mgr. Richard Rolfes