Principem pružné pracovní doby je, že při uplatňování pružné pracovní doby si zaměstnanec volí sám začátek i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem (tzv. volitelná pracovní doba). Mezi dva úseky volitelné pracovní doby je vložen časový úsek, v němž je zaměstnanec povinen být na pracovišti (tzv. základní pracovní doba). Začátek a konec základní pracovní doby stanoví zaměstnavatel. Dnes zákon stanoví jedinou podmínku, že volitelnou pracovní dobu určí zaměstnavatel na začátek a konec základní pracovní doby tak, že celková délka směny nepřesáhne 12 hodin. Zákon již nestanoví, že základní pracovní doba musí činit minimálně pět hodin. Je věcí zaměstnavatele kolik si stanoví, je docela možné, že zaměstnavatel stanoví pouze dvě hodiny denně, jako pevnou část pracovní doby, s tím, že v tuto dobu zaměstnanci ukládá úkoly a zbývající část ponechá na volbě zaměstnance, jestli si chce ráno dřív přivstat, přijít do práce dřív a také z práce odejít dřív nebo zdali chce do práce chodit později a odcházet z práce také později. Zákon také nestanoví, že pevná část pracovní doby musí být stanovena ve všech dnech v týdnu.

Zákon však výslovně stanoví, že pružné rozvržení pracovní doby se neuplatní zejména při pracovní cestě zaměstnanců, při nutnosti zabezpečení naléhavého pracovního úkolu ve směně, jejíž začátek a konec je pevně stanoven, nebo brání-li jejímu uplatnění provozní důvody, a v době důležitých osobních překážek v práci, po kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 zákoníku práce (dále jen "ZP") nebo peněžité dávky podle předpisů o nemocenském pojištění a v dalších případech určených zaměstnavatelem. V takových případech platí pro zaměstnance předem stanovené rozvržení týdenní pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel pro tento účel povinen určit.

V tomto daném případě je třeba se řídit § 97 ZP. Z tohoto ustanovení vyplývá, že při uplatnění pružné pracovní doby se realizuje poněkud jiný režim posuzování překážek v práci. Jak víme, při pružné pracovní době se pracovní směna rozděluje na úsek základní pracovní doby a volitelné pracovní doby, která je na začátku a na konci směny. Každá z těchto dob se v případě překážky v práci posuzuje jinak. Rozlišovat je třeba pro tyto účely rovněž mezi překážkami v práci na straně zaměstnance poskytovanými po dobu nezbytně nutnou a vymezenými přesnou dobou a dále překážkami v práci na straně zaměstnavatele.

Překážky v práci na straně zaměstnance vymezené dobou nezbytně nutnou se posuzují jako výkon práce pouze v rozsahu, ve kterém zasáhly do základní doby. Je-li jejich délka kratší než pracovní směna, započítávají se do pracovní směny a poskytuje se za ně pracovní volno (pracovní volno s náhradou mzdy) pouze v té části, ve které zasáhly do základní pracovní doby.

Příklad:

U vás by to byla např. situace, když by zaměstnanec šel od 8 hodin do 10,30 hodin k lékaři. Pak by dobu od 8 hodin do 9 hodin zaměstnavatel pouze akceptoval a neměla by vliv na pracovní dobu ani na odměnu zaměstnance, doba od 9 hodin do 10,30 hodin by se počítala za výkon práce a poskytovalo by se za ni pracovní volno s náhradou mzdy.

Druhou skupinou překážek v práci jsou překážky v práci na straně zaměstnance poskytované přesně danou dobou. To jsou překážky v práci typu - pracovní neschopnost, ošetřování dítěte, mateřská dovolená, ale i celý den důležitých osobních překážek v práci - např. celodenní návštěva lékaře, svatba, úmrtí v rodině apod. V těchto případech zaměstnavatel poskytuje pracovní volno odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší pracovní doby zaměstnance a pro tyto případy musí mít zaměstnavatel stanoven fiktivní rozvrh směn, hlavně délku směny v jednotlivých dnech pracovního týdne.

Příklad:

Zaměstnanec je celý den práce neschopen nebo celý den čerpá volno k doprovodu rodinného příslušníka k lékaři. Za jeden den se mu poskytne pracovní volno v rozsahu 1/5 jeho stanovené týdenní pracovní doby, pokud je to stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin, tak se mu poskytne 8 hodin, pokud je to např. kratší pracovní doba 30 hodin týdně, pak se mu poskytne 6 hodin.

Stejně se postupuje i v případě překážek v práci na straně zaměstnavatele. I zde platí, že se poskytuje pracovní volno na celou stanovenou dobu a že za tuto dobu se považuje doba odpovídající průměrné délce směny.

Nakonec upozorňuji ještě na chybu, která se v praxi vyskytuje při stanovení režimu pružné pracovní doby, a to že vyrovnávací období (dnes zákonodárce umožňuje až 52týdenní, pokud to sjedná zaměstnavatel v kolektivní smlouvě) musí být stanoveno v týdnech, nejčastěji bývá čtyřtýdenní a ne v měsících. To proto, že pracovní doba se stanoví v týdnech, měsíc není pro pracovní dobu žádná veličina.