Služební pes a jeho využití v policejní praxi

Dle mého názoru může být v mnoha případech nasazení policejního psa velmi užitečné a troufám si říci, že v některých situacích se může stát i zcela zásadním, například při pátrání po pohřešované osobě, které probíhá v těžko dostupném terénu. Často však může být služební pes využit i k pátrání po pachateli a jeho zadržení nebo i k vyhledávání omamných a psychotropních látek či výbušnin.

Pes byl jedním z prvních (ne-li vůbec prvním) zvířat domestikovaných člověkem. Jeho úloha ve společnosti se s postupem času měnila a vyvíjela, ať už se jednalo o pomocníka v lovu, při hlídání stád, ochraně člověka a jeho majetku či o domácího mazlíčka chovaného pro potěšení, jako čtyřnohého přítele. 

Ač byl v pohledu do historie význam psa značný, jeho cesta k policejním službám byla poněkud zdlouhavá. Ještě v 19. století byl přístup totiž zcela opačný – příslušníkům policie, potažmo četnictva bylo naopak zakázáno vodit psa do služby (tento zákaz výslovně uváděla například služební instrukce pro rakouské četnictvo). Důvodem byly především obavy, že by pes vedený četníkem mohl vzbudit posměch a snížit tak v očích obyvatelstva respekt k četnictvu. Obavy byly rovněž z toho, že by pes mohl bezdůvodně zaútočit na jinou osobu. 

Postupem času se však přístup měnil a užívání psů ozbrojenými silami bylo naopak podporováno. Toto potvrzuje i jedna z nejvýznamnějších osobností kriminalistiky, Hans Gross, ve své Příručce pro vyšetřující soudce, policejní úředníky, četníky atd.[1] Podle něj je totiž dobře vycvičený pes naopak výbornou pomocí ve službě četníka a ve své publikaci jej nazývá psem doprovodným.[2] 

Jak se uvádí v publikaci autorského kolektivu pod vedením Strause a Vavery, nejstarším známým případem, kdy byl pes použit v boji se zločinem na našem území, byl případ vraždy Anežky Hrůzové v roce 1899.[3] [4] 

Označení „policejní pes“ se poprvé objevilo v roce 1900 v belgickém Gentu. Tito psi byli chováni výhradně pro službu u policie.[5]

Kynologie se u nás začala rozvíjet na počátku 20. století. Za zakladatele kynologie u četnictva je považován rytmistr Theodor Rotter. Tento četnický důstojník se zabýval chovem psů, které cvičil pro policejní účely. Vzhledem k tomu, že to v té době nebylo zcela běžné, hradil si veškeré náklady s tím spojené sám.[6] S postavou Theodora Rottra se můžeme setkat i v Haškově knize Osudy dobrého vojáka Švejka, kde je popsáno, jak dělal pokusy s policejními psy na vandrácích.[7] 

Využití psa v policejních službách bylo fakticky trojí – jako pes hlídací neboli strážní, jako pes doprovázející četníka (zde je zřejmá paralela se „psem doprovodným“, jak si jej představoval Hans Gross) a také ve službě pátrací, a to buď bez použití na osobu nebo i s použitím na osobu.[8]

Význam psů u četnictva rostl, a tak v roce 1915 vznikl první psinec, jenž byl financován ze státních prostředků. Jeho vedení se samozřejmě ujal rytmistr Rotter.[9] 

Theodor Rotter se kynologii věnoval prakticky po celou svoji profesní kariéru, během které získal velké množství zkušeností s výcvikem psů pro policejní účely i s jejich užitím v policejní praxi. Tyto své zkušenost přetavil v době, kdy již byl podplukovníkem četnictva ve výslužbě v publikaci Výchova a výcvik psa pro účely služební a sportovní.[10]

Využití psů u Policie ČR

Stejně jako ostatní policejní sbory ve světě, využívá i Policie ČR služeb policejních psů. Kynologickým záležitostem se u nás věnuje Odbor služební kynologie a hipologie Policejního prezidia v Praze. Tento odbor zabezpečuje přípravu psovodů a jejich psů a vytváří normy a předpisy pro služební kynologii. Zároveň má také na starost chov policejních psů.[11]

Kynologická soustava je tvořena především jednotlivými výcvikovými středisky. V těchto střediscích je organizován základní i pokračovací výcvik psovodů a psů. Výcvik je rozdělen na dva druhy. Klasický výcvik je určen pro psy hlídkové a pátrací a zvláštní výcvik je určen pro psy specializované na vyhledávání drog, výbušnin, střelných zbraní, mrtvol apod. Psi jsou u policie využíváni především k ochraně svého psovoda, pátrání po pachateli a jeho pronásledování či k pátrání po pohřešovaných osobách. Psi jsou také dále užíváni cizineckou policií při pátrání po osobách ukrytých ve vozidlech nebo je možné je využít ke kontrole letišť a jiných míst, kde se vyskytuje velká koncentrace osob. Na těchto místech policejní psi pátrají především po výbušninách a jejich stopách a celkově pomáhají svému psovodovi s udržováním pořádku.[12] 

Při pátrací akci je do pátrací skupiny začleněn i psovod se služebním psem schopným vypracovat stopu. Pokud tento pes na stopu pachatele skutečně narazí, dojde k jeho pronásledování, tedy ke sledování stopy pachatele psem a s ním i celou pátrací skupinou. Po zadržení pachatele může pes asistovat i při jeho eskortování, kdy pomáhá s ochranou přítomných policistů.[13] 

Velmi významná je práce policejního psa s pachovými konzervami, o té se však blíže zmíním až v části zabývající se odorologií. Krom identifikace živých osob při práci s pachovými konzervami může být pes využíván při pátrání po mrtvolách nebo částech těla. Pes je vycvičený na vyhledávání plynů, jež vznikají při rozkladu těla a zajímavostí je, že pes je schopen nalézt mrtvolu i pod vodou.[14]

Někteří psi jsou vycvičeni pro vyhledávání omamných a psychotropních látek. K tomuto účelu se vybírají především psi s klidnou povahou a kteří mají zájem o aport. Aportem se totiž tito psi učí vyhledávat právě omamné a psychotropní látky, tedy drogy. Zájmová látka je umístěna do neprodyšné nádoby společně s oblíbenou psí hračkou. Ta tak získá stejný pach jako předmětná látka a při vyhledávání bude pes hledat již pouze podle pachu. Nález předmětné látky pes označí štěkáním nebo jiným naučeným způsobem. Pes musí být schopen drogu vyhledat i ve ztížených podmínkách, například v místech, kde je velká koncentrace lidí a tím i různých pachů. K vyhledávání drog jsou policií nejčastěji užívány rasy jako labrador, německý ovčák či kokršpaněl.[15] 

Policejní psi dokážou také vyhledávat výbušniny a jejich stopy. Tito psi musejí být speciálně vycvičení. Pokud výbušninu skutečně naleznou, musí její nález označit jinak než štěkáním, neboť některé výbušniny mohou mít spouštěč navázaný na hluk.[16] Nález je nejčastěji označován tak, že pes zůstane strnule stát na místě.[17] 

Pro užití služebního psa pří policejním zákroku platí určitá pravidla, která musejí být vždy dodržena. Policejní pes je používán zásadně s náhubkem, výjimkou je užití psa bez náhubku tehdy, kdy to situace nutně vyžaduje. Policejního psa může použít pouze policista zařazený jako psovod. Činnost psovoda se služebním psem může být i donucovacím prostředkem, avšak pouze na základě povelu psovoda. Samotná přítomnost této dvojice na místě donucovacím prostředkem není.[18]  

Kriminalistická odorologie

V této části se budu zabývat možností využití služebního psa pro účely kriminalistiky, neboť odorologie se v posledních letech prosadila jako nedílná součást kriminalistické techniky. Jak uvádí Svoboda, „Kriminalistická odorologie se zabývá zkoumáním pachu osoby. Předmětem kriminalistické odorologie není pach jiných objektů, a to z důvodu, že kriminalistika nemá metody a poznatky na individualizaci zkoumaných objektů.“[19] S akcentem na práci policejního psa je však důležité dodat, že využívání schopností policejního psa k vyhledání omamných a psychotropních látek, zbraní, výbušnin či mrtvol není podřaditelné pod pojem kriminalistické odorologie a jde tak pouze o problematiku „klasické“ kynologie.[20]

V kriminalistické odorologii se využívá služební pes k identifikaci pachu konkrétní osoby za pomoci tzv. pachových konzerv. Je však nutno si uvědomit, že s pachovou stopou pracovali psi již mnohem dříve, než byla metody pachových konzerv vyvinuta. První případ identifikace osoby psem byl popsán již v době Římské říše ve 3. století p. n. l., kdy pes identifikoval pachatele vraždy otroka.[21]

Metoda identifikace pomocí pachových konzerv byla v Československu zavedena v roce 1974. Dříve však již byla tato metoda hojně užívána i v jiných evropských zemích, námi byla převzata z Německé demokratické republiky, kde byla praktikována tamními bezpečnostními orgány již v 50. letech a byla často užívána tajnou státní policií „Stasi“.[22]

Pachové stopy vznikají v místech, kde se osoba pohybovala nebo mohou ulpívat i na předmětech, kterých se tato osoba dotýkala. Může se také jednat o oblečení či jiné předměty osobní potřeby (např. hřeben na vlasy). Zajišťování odorologických stop probíhá za pomoci materiálu s dostatečně velkou absorpční plochou a absorpčními schopnostmi, který dostatečně pevně váže molekuly pachu a vytváří koncentrační spád pro difuzi molekul pachu do okolního prostoru. V současné době se nejčastěji jako absorpční materiál pro zajištění pachových stop užívá Aratex. Pachová stopa se zajišťuje přiložením absorpční látky na místo, kde se předpokládá výskyt pachu osoby. Absorpční látka se buď přikryje hliníkovou fólií, nebo se nechá volně v daném prostředí. Časový úsek pro zajištění pachové stopy není přesně stanoven, v praxi závisí na více různých faktorech, především pak na koncentraci pachu. Po absorpci pachu se snímač pachové stopy uloží do sterilního obalu, který se zároveň přesně označí. Takto zajištěný pach se může považovat za pachovou konzervu.[23]   

Obdobným způsobem, jaký byl naznačen výše, se zajišťují i porovnávací materiály pro účely identifikace pomocí pachových konzerv. Opět se užije snímač pachu, který se přiloží na tělo osoby nebo jej osoba podrží v ruce na dobu okolo 15 minut. Kriminalistické zkoumání pachové stopy osoby se v současnosti uskutečňuje porovnáváním pachové stopy a porovnávacího materiálu zajištěného za známých podmínek od známé osoby. K samotné identifikaci se poté používá speciálně vycvičený služební pes. Identifikace probíhá tak, že nejprve pes dostane „načichat“ zájmový pach a poté se před psa umístí osm pachových konzerv v dostatečné vzdálenosti od sebe, přičemž pouze jedna obsahuje pach předmětné osoby. Pes poté postupně přechází od jedné pachové konzervy ke druhé a hledá zájmový pach. Pokud jej nalezne, označí pachovou konzervu naučeným způsobem, nejčastěji štěkáním. Tento pokus se opakuje vícekrát, zpravidla se vyžaduje, aby pes identifikoval správnou pachovou konzervu třikrát po sobě. Poté se ještě celý pokus znovu opakuje s tím, že je buď užit jiný služební pes, nebo je mezi vykonáním jednotlivých pokusů časový rozdíl alespoň 24 hodin.[24] 

Pokud po vykonání všech pokusů byla identifikována vždy tatáž pachová konzerva, je možné tuto pachovou konzervu spojit s konkrétní osobou. Použitelnost tohoto důkazu v trestním řízení je však poněkud problematická. A priori trestním řádem vyloučena není, avšak v praxi se příliš nevyužívá. Pokud se výjimečně užije, bude se jednat o nepřímý důkaz, neboť může prokázat pouze to, že určitá osoba byla na určitém místě či že nakládala s určitou věcí. Vždy je však nutno klást důraz na kvalitu provedení experimentu, aby mohl být před soudem použitelný a nebyl vyloučen jako nepoužitelný důkaz např. pro procesní vady (chybné označení pachové konzervy, malý počet pokusů, nedostatek časového odstupu mezi jednotlivými pokusy apod.).

Závěrem

Ve svém článku jsem se snažil poukázat na nejdůležitější aspekty práce služebního psa u policie a na jeho využitelnost v různých situacích. Snažil jsem se použití služebního psa nejprve zasadit do historického kontextu a poté jsem se zaměřil na současnou praxi. V závěru jsem také poukázal na možnost přínosu použití služebního psa v oblasti kriminalistické techniky, konkrétně kriminalistické odorologie. 

Z úvodního výkladu je zřejmé, že pes patří k člověku a v mnohých ohledech je mu přínosem. Proto se začal pes s postupem času užívat i v boji se zločinem a kynologické oddíly se staly nedílnou součástí bezpečnostních sborů. Dle mého názoru může být dobře vycvičený služební pes velkým přínosem pro policejní činnost, neboť jsou u něj vyvinuty některé schopnosti (především čichové), kterým se člověk nikdy nevyrovná.