Mgr. Pavel Švásta
doktorand na Katedře správního práva a správní vědy PF UK v Praze
9 článků
Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část III.
V poslední části příspěvku představuje autor připravovanou právní úpravu v oblasti distribuce pojištění, zejména s ohledem na to, jak se vypořádává s nedostatky současné úpravy v zákoně o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí.
Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část II.
Ve druhé části příspěvku se autor věnuje kritické analýze zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Zaměřuje ji především na nesystematickou kategorizaci pojišťovacích zprostředkovatelů a problematiku paralelních registrací, soft podmínky pro vstup do odvětví a časově neomezenou registraci, a nakonec neefektivní systém sankcí v případě porušení povinnosti jednat s odbornou péčí podle § 21 odst. 1 ZPZ.
Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část I.
Cílem tohoto příspěvku je poukázat na příkladu zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, jakým způsobem může ovlivňovat nedostatečně nastavená regulace určitého odvětví způsob jeho fungování.
Sebeobvinění a kontrola – několik poznámek k možnosti odmítnout součinnost správním orgánům při výkonu dohledu, část II.
Ve druhé části příspěvku se autor zabývá uplatněním zásady nemo tenetur ve vztahu k vyžadování údajů a informací od dohlížených subjektů orgány dohledu po zahájení správního řízení na základě speciálních dohledových zákonů a k výslechu fyzických osob jednajících jménem právnické osoby ve správním řízení. Druhá část rovněž obsahuje závěrečné shrnutí obou částí článku.
Sebeobvinění a kontrola – několik poznámek k možnosti odmítnout součinnost správním orgánům při výkonu dohledu, část I.
Předkládaný článek má za úkol seznámit čtenáře s problematikou aplikace zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále jen „nemo tenetur“) na právnické a fyzické osoby – podnikatele v průběhu kontroly prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KŘ“) a jeho předchůdce, zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZSK“) a při výkonu dohledu podle zákonů regulujících dohled nad oblastí kapitálového trhu a hospodářské soutěže.
K aplikaci zásady legitimního očekávání a rovnosti při ukládání pokut právnickým osobám v řízení o správním deliktu v kontextu zásady individualizace sankce, část II.
Druhá část příspěvku Pavla Švásty se věnuje především zásadě individualizace sankce v kontextu majetkových poměrů sankciovaného subjektu a jeho prospěchu z protiprávního jednání, dále také vztahu zásady individualizace sankce, zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti.
K aplikaci zásady legitimního očekávání a rovnosti při ukládání pokut právnickým osobám v řízení o správním deliktu v kontextu zásady individualizace sankce, část I.
Pokuta představuje jeden z nejčastějších trestů ukládaných v oblasti trestního práva správního. Vyměření výše pokuty je ovládáno celou řadou zásad, které lze rozdělit do dvou skupin; v prvním případě se jedná o obecné zásady činnosti správního orgánu, upravené v hlavě druhé zákona č. 500/20004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“)[1], v druhém případě pak o zásady trestního práva správního, které se odvozují od obecných zásad platných i v trestním právu. Tyto zásady přitom neexistují a ani nemohou existovat ve vzájemné symbióze; každá z těchto zásad sleduje určitý cíl, chrání určitou hodnotu, a proto střet různých zásad ovládajících správní řízení nebo vyměřování výše sankce není ničím neobvyklým. Jednou z klasických ukázek takového střetu je problematika střetu zásady individualizace sankce na straně jedné a zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti na straně druhé.
Několik krátkých úvah k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby
Motto: „(…) the privilege is not available to a corporation. It has no body to be kicked or soul to be damned…“[1]
Provádění důkazu listinou ve správním řízení mimo ústní jednání
Provádění důkazu listinou podle § 53 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“) patří k jednomu z nejčastějších způsobů dokazování, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o správní řízení zahájené na základě žádosti podle § 44 SŘ nebo z moci úřední podle § 46 SŘ.
