Mgr. Ing. Lenka Charvátová

Cílem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a obecně samotných restitucí, je vyřešení vztahů k nemovitostem s původními vlastníky, jimž byly státem v letech 1948 až 1989 bez náhrady odňaty. Dle důvodové zprávy k předmětnému zákonu měly být tyto pozemky včetně budov urychleně převedeny do vlastnictví původních vlastníků, případně jim měla být poskytnuta náhrada přidělením jiné půdy ve vlastnictví státu, nebylo-li vydání původních pozemků ze zákonných důvodů možné.

Dlouho vedená diskuse o uzákonění institutu hromadných žalob známých především ze Spojených států přiměla české ministerstvo spravedlnosti pustit se do přípravy jeho zakotvení do českého právního řádu.

Pokud obecný soud vyzve žalovaného výzvou podle § 114b o.s.ř., aby se vyjádřil k žalobě, a žalovaný tak bez vážného důvodu neučiní[1] rozhodne soud rozsudkem pro uznání. Tímto způsobem soudy postupují již téměř šestnáct let. Ačkoliv rozsudků pro uznání byly vydány již stovky tisíc, donedávna neexistoval jednotný pohled na situace, kdy žalovaný kvalifikovanou výzvu nesplnil z objektivně ospravedlnitelného důvodu nebo se sice k žalobě se ve stanovené lhůtě vyjádřil tak, že ji odmítá, avšak své stanovisko náležitě neodůvodnil a na podporu svých tvrzení neoznačil příslušné důkazy. Touto problematikou, jakož i ústavní konformitou rozsudku pro uznání z důvodu nesplnění výzvy podle § 114b o.s.ř. obecně, se v průběhu roku 2016 opakovaně zabýval Ústavní soud a vydal několik zásadních rozhodnutí, na která chtějí autoři tohoto článku upozornit.