Mgr. et Mgr. Jiří Flam

Cílem je porovnat rozdílné vnímání postavení soudních exekutorů a soudců v nálezech Ústavního soudu. Toto srovnání má smysl s ohledem na skutečnost, že na soudního exekutora je delegována státní moc příslušející jinak soudům. Pokud totiž existují ústavní limity mající za cíl chránit např. nezávislost moci soudní, měla by být tatáž kritéria pro posuzování ústavních limitů použita i vůči soudním exekutorům, když § 2 exekučního řádu stanoví, že exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle.

Počet osob, proti nimž je vedeno exekuční řízení, se stal v uplynulých měsících opakovaně předmětem zájmu médií a tím v jistém smyslu i předmětem zájmu české společnosti. Počet fyzických osob nacházejících se v exekuci sice meziročně poklesl, přesto ale dosahuje čísla překračujícího 900 000. Nabízí se proto otázka, zda uvedenou skutečnost již interpretovat jako projev určité dluhové krize, která vyplývá z právního a ekonomického systému České republiky a kontextu skutečných životních potřeb dlužníků, či zda se stále jedná o projev určitého etického problému.

Tento článek pojednává o další novele zákonů upravujících činnost soudních exekutorů. Původní sněmovní tisk č. 181 byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jako zákon č. 164/2015 Sb. dne 1. července 2015 a přináší řadu změn, z nichž většina nabyla účinnosti dne 1. září 2015.

Exekutorům je v § 46 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, stanovena povinnost postupovat v exekuci rychle a účelně, přičemž při tom mají dbát ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jejich postupem. V tomto článku se budeme zabývat povinností součinnosti třetích osob při vedení exekučního řízení a uvedeme ji do vztahu k novele exekučního řádu, jež byla přijata jako zákon č. 139/2015, a je účinná od 1. července 2015.