JUDr. Ondřej Rathouský

Uplynuly již více jak dva roky od zasedání pléna Ústavního soudu, které se zabývalo ústavností právní úpravy zakotvené v ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 153a odst. 3 o.s.ř., tj. fikcí uznání žalovaného nároku v případě nepodání vyjádření k žalobě v rámci soudem stanovené lhůty a vydáním rozsudku pro uznání. Optikou dura lex, sed lex plénum Ústavního soudu nakonec došlo k závěru, že je ústavní konformita dané právní úpravy akceptovatelná a výkladem je možné překlenout i „legislativní neobratnost“ fikce uznání závazku obsažené v § 114b o.s.ř. Otázkou však zůstává, do jaké míry závěry pléna Ústavního soudu ovlivnily judikaturu v posledních letech.

Cílem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a obecně samotných restitucí, je vyřešení vztahů k nemovitostem s původními vlastníky, jimž byly státem v letech 1948 až 1989 bez náhrady odňaty. Dle důvodové zprávy k předmětnému zákonu měly být tyto pozemky včetně budov urychleně převedeny do vlastnictví původních vlastníků, případně jim měla být poskytnuta náhrada přidělením jiné půdy ve vlastnictví státu, nebylo-li vydání původních pozemků ze zákonných důvodů možné.

Dlouho vedená diskuse o uzákonění institutu hromadných žalob známých především ze Spojených států přiměla české ministerstvo spravedlnosti pustit se do přípravy jeho zakotvení do českého právního řádu.

Ústavní soud se jedním ze svých nedávných rozhodnutí zcela jasně vyslovil proti bezdůvodným a nepoctivým insolvenčním návrhům. Zároveň soudům nižších stupňů připomenul, že insolvenční zákon skýtá dostatečnou ochranu proti insolvenčním návrhům, u kterých existuje pochybnost o jejich oprávněnosti nebo věcné správnosti, a je proto na obecných soudech, aby tato ustanovení zákona využily.

Pokud obecný soud vyzve žalovaného výzvou podle § 114b o.s.ř., aby se vyjádřil k žalobě, a žalovaný tak bez vážného důvodu neučiní[1] rozhodne soud rozsudkem pro uznání. Tímto způsobem soudy postupují již téměř šestnáct let. Ačkoliv rozsudků pro uznání byly vydány již stovky tisíc, donedávna neexistoval jednotný pohled na situace, kdy žalovaný kvalifikovanou výzvu nesplnil z objektivně ospravedlnitelného důvodu nebo se sice k žalobě se ve stanovené lhůtě vyjádřil tak, že ji odmítá, avšak své stanovisko náležitě neodůvodnil a na podporu svých tvrzení neoznačil příslušné důkazy. Touto problematikou, jakož i ústavní konformitou rozsudku pro uznání z důvodu nesplnění výzvy podle § 114b o.s.ř. obecně, se v průběhu roku 2016 opakovaně zabýval Ústavní soud a vydal několik zásadních rozhodnutí, na která chtějí autoři tohoto článku upozornit.