Zákonodárce v § 93 zákoníku práce (dále též "ZP") zdůrazňuje, že práci přesčas může zaměstnavatel nařídit jen ve výjimečných případech, jde-li o vážné provozní důvody, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě za podmínek uvedených v § 91 odst. 2 až 4 ZP i na dny pracovního klidu. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. Toto ustanovení odpovídá požadavku směrnice 2003/88/ES, aby týdenní pracovní doba včetně práce přesčas nepřekročila 48 hodin a je rovněž v souladu s Úmluvou MOP č. 1, která upravuje zkrácení pracovní doby v průmyslu. Limity 150 hodin ročně a 8 hodin týdně jsou zvoleny jako optimální hranice zajišťující bezpečnost a ochranu zdraví. Nicméně je kladen důraz na to, že práci přesčas může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit jen z vážných provozních důvodů, tím se vlastně ukládá zaměstnavateli, aby předem zvážil nezbytnost potřeby práce přesčas.

Případy, kdy lze nařídit práci přesčas, tj. na dny nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, případně na dny pracovního klidu, jsou v právní úpravě zažité a nebyly v poslední době měněny. Při nařizování práce přesčas je však třeba vzít v úvahu i zachování minimální délky odpočinku mezi dvěma směnami a nepřetržitého odpočinku v týdnu.

Evropské právo klade zvláštní důraz na bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců. Z toho důvodu také snižuje délku pracovní doby i limity práce přesčas, řada zemí Evropské unie má délku pracovní doby včetně práce přesčas stanovenou na 48 hodin.

Práce přesčas u zaměstnance, kterému byla uznána nemoc z povolání ani u zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz, není vyloučena. Zákoník práce zakazuje výkon práce přesčas výslovně pouze ve dvou případech. Předně podle ustanovení § 241 ZP se zakazuje zaměstnávat těhotné zaměstnankyně prací přesčas a zaměstnankyním a zaměstnancům, kteří pečují o dítě mladší 1 rok, také nesmí zaměstnavatel nařídit práci přesčas. Dále pak podle § 245 ZP se zakazuje zaměstnávat mladistvé prací přesčas a prací v noci, s tím, že práce v noci může být výjimečně konána mladistvými staršími 16 let v rozsahu nepřesahujícím 1 hodinu, jestliže je to třeba pro jejich výchovu k povolání.

Z vašeho dotazu však nevyplývá jeden důležitý údaj, a to zda dotyčný zaměstnanec pracuje nyní po převedení na jinou vhodnou práci po stanovenou týdenní pracovní dobu (tedy na plný pracovní úvazek) nebo zdali má sjednán kratší pracovní úvazek. Podle definice pojmu práce přesčas je totiž prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Proto také platí, že u zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu a že těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Třetí skupinou zaměstnanců, kterým práci přesčas nelze nařídit, jsou tedy zaměstnanci na kratší pracovní úvazek.

V praxi zaměstnanci, kteří utrpěli úraz nebo kterým byla uznána nemoc z povolání, práci přesčas běžně konají. Konají však pouze práci odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Nemocí z povolání se totiž rozumí nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván. Nemoc z povolání však není stav, který by vylučoval jakoukoliv další práci včetně práce přesčas. Pokud ale by měl váš zaměstnanec sjednanou kratší pracovní dobu, pak by mu práci přesčas nebylo možno nařídit.

Z pohledu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání však práci přesčas u zaměstnance, který pobírá z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP, považujeme za tzv. zvýšené pracovní úsilí a při stanovení výše této náhrady se k němu podle výslovného ustanovení § 271b odst. 1 ZP nepřihlíží.