Odpověď na dotaz je třeba hledat v ustanovení § 328 odst. 1 zákoníku práce, dle kterého peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Zvláštní režim mají přitom mzdová a platová práva zemřelého zaměstnance (rozuměj též práva na náhradu jeho mzdy nebo platu). O nich zákoník práce totiž stanoví, že do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance přecházejí postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti. Není-li těchto osob, stávají se předmětem dědictví. Do dědictví připadnou také mzdová a platová práva nad uvedený rozsah a samozřejmě jiná peněžitá práva (např. na náhradu škody, na cestovní náhrady, apod.).

Pro přechod mzdových a platových práv zemřelého zaměstnance postupně na jeho manžela, děti a rodiče vyžaduje zákoník práce podmínku společné domácnosti. Sám tento právní předpis definuje domácnost ve svém ustanovení § 347 odst. 5, a to jako společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Právo na výplatu dlužné mzdy po zemřelém zaměstnanci může tedy jeho dcera vyžadovat (a zaměstnavatel má tomu odpovídající povinnost jí takovou mzdu vyplatit) za podmínky, že není manžela, případně s tímto manželem nežil zaměstnanec v době smrti ve společné domácnosti, a naopak dcera ve vztahu k zemřelému zaměstnanci tuto podmínku splňuje.

Jak vidno výše, na manžela, děti nebo rodiče přecházejí mzdová a platová práva v omezeném rozsahu, a to do výše trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zemřelého zaměstnance. Tato výše svádí k chybným interpretacím a pozůstalí po zaměstnanci se občas domnívají, že jim v souvislosti s jeho smrtí přísluší od zaměstnavatele dotčená částka vždy jako "odstupné". Ustanovení § 328 zákoníku práce ale o žádném odstupném nehovoří, nejde o kompenzaci pozůstalým. Trojnásobek průměrného měsíčního výdělku je zmíněn pouze ve spojitosti s případnými mzdovými a platovými právy zaměstnance, které mu zaměstnavatel nestačil uhradit před jeho smrtí.