To, že v návaznosti na nedostatek práce nebude zaměstnavatel zaměstnancům přidělovat práci, tito zůstanou doma a bude jim poskytována náhrada mzdy, je v souladu s právní úpravou. V čem ovšem vyjádření zaměstnavatele pokulhává, je výše této náhrady. Protože půjde o překážku v práci na straně zaměstnavatele, v úvahu přicházejí dvě varianty:

1. náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku zaměstnance ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, nebo
2. náhrada mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku zaměstnance v případě tzv. částečné nezaměstnanosti dle ustanovení § 209 zákoníku práce.

Částečnou nezaměstnanost definuje zákoník práce jako situaci, kdy zaměstnavatel odměňující své zaměstnance mzdou jim nemůže přidělovat práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. Pokud u zaměstnavatele takové důvody nastanou a je schopen si je obhájit, může se se s odborovou organizací dohodnout na tom, že v daném případě bude zaměstnancům příslušet nižší náhrada mzdy, nejméně ve výši 60 % jejich průměrného výdělku. Nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, lze uvedenou dohodu nahradit vnitřním předpisem.

Kdyby důvody nedostatku a nepřidělování práce spočívaly v něčem jiném, nebo neexistovala dohoda s odborovou organizací či vnitřní předpis o snížené náhradě mzdy v případě částečné nezaměstnanosti, musí být zaměstnanci z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele poskytnuta náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.