Náhrada škody uvedením věci do původního stavu

I. Pohled legislativy

Právní základ pro náhradu škody uvedením věci do původního stavu obsahuje § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ.“), kde je uvedeno:

(1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 

I přesto že ObčZ., oproti starému Občanskému zákoníku č. 40/1964, ve znění pozdějších předpisů, preferuje uvedení do předešlého stavu oproti poskytnutí peněžní náhrady (relutární restituce), vyplívá ze soudní praxe několik podmínek, za kterých není uvedení do předešlého stavu přípustné.

II. Naturální restituce při pokácení stromů

Nejvyšší soud se v nedávno zveřejněném rozsudku 25 Cdo 533/2022 ze dne 20. září 2023 věnoval podmínkám kdy není naturální restituce možná a jak se v daném případě postupuje.

a) Skutkový stav

Žalovaná vytěžila bez souhlasu žalobkyně na jejím pozemku několik stromů. Stromy sice nebyly výsledkem pěstební činnosti, ale dotvářely charakter pozemku žalobkyně. Žalobkyně pozemek po vytěžení dřevin prodala.

Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná pokácením stromů na pozemku žalobkyně bez jejího souhlasu zasáhla do jejího vlastnického práva a způsobila jí tak škodu podle § 2910 ObčZ. Uzavřel, že uvedení do původního stavu není možné, a proto se škoda hradí v penězích. Odvolací soud poté rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 

b) Hodnocení Nejvyššího soudu

Dovolací soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů uzavřel, že v daném případě nelze vzniklou škodu reparovat uvedením do původního stavu. Důvodem je nejen to, že žalobkyně již není vlastnicí pozemku, který po vzniku škody prodala, ale i to, že při dlouhodobosti růstu a možného odlišného vývoje stromů nelze dosáhnout téhož stavu jako před škodní událostí.

Z toho dle NS, vyplývá že v úvahu připadají jen dva způsoby peněžní náhrady škody na věci, a to stanovené buď rozdílem obvyklé ceny věci před poškozením a po poškození, anebo ve výši nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením, nejsou-li však takové náklady zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením.[1] Tedy není-li uvedení věci do původního stavu možné, protože věc je zcela zničena, ztracena, poškozena natolik, že by její obnovení znamenalo vytvoření nové věci, ani případnou opravou by nebyla obnovena její funkce, anebo by náklady na opravu převýšily obvyklou cenu věci před poškozením. Za těchto podmínek se jako jediný možný způsob určení výše škody, jeví rozdíl mezi cenou obvyklou před poškozením a po něm.[2]

c) Závěr

Za současné právní úpravy se náhrada škody uvedením do předešlého stavu uplatní tehdy, je-li fakticky možná, což znamená že nejen musí být uvedení věci do původního stavu fyzicky podle práva možné, ale též to musí být možné hospodářsky, tj. musí dojít ke splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci. Zcela obecně lze považovat za přípustné zhruba 30% překročení celkové obvyklé ceny poškozené věci, neboť více jak o třetinu vyšší náklady na opravu věci oproti její obecné ceně před poškozením již zpravidla představují nepoměrně vysoké náklady a znamenají příliš drahou a v důsledku toho i ekonomicky neefektivní opravu věci. Jedná se tedy o překážku pro náhradu škody uvedením do předešlého stavu pro tzv. hospodářskou nemožnost tohoto způsobu plnění.[3]

III. Naturální restituce proti zájmu poškozeného

Nejvyšší soud se v dalším nedávno zveřejněném rozsudku 23 Cdo 1820/2022 ze dne 15. listopadu 2023 věnoval situaci svévolného uvedení věci do původního stavu.

a) Skutkový stav

Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky za poškození vozidla, které bylo dáno žalované k opravě po dopravní nehodě. V průběhu opravy se vozidlo v důsledku nesprávného postupu žalované při jeho umisťování na zvedací stolici zřítilo a zároveň se nabodlo na jeden ze zvedacích háků, čímž došlo k jeho dalšímu poškození v rozsahu tzv. totální škody. 

Přestože žalobkyně nesouhlasila s opravou tohoto poškození vozidla způsobeného žalovanou, žalovaná vozidlo opravila. Žalobkyně odmítla takto svévolně opravené vozidlo převzít a se žalovanou jednala o náhradě vzniklé škody formou odkoupení vozidla žalovanou, nedošlo však k dohodě o výši kupní ceny. 

V řízení se tak žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody vzhledem k tomu, že žalovaná provedla neschválenou, neoprávněnou opravu vozidla a nerespektovala volbu způsobu náhrady škody žalobkyně.

b) Hodnocení soudu prvního stupně

Soud prvního stupně uzavřel, že předmětem řízení byla škoda, kterou způsobila žalovaná. Přestože žalobkyně nesouhlasila s opravou vozidla po pádu z heveru, žalovaná tak učinila. Soud prvního stupně za stěžejní pro právní posouzení považoval otázku, o jakou částku se snížila hodnota poškozeného vozidla a jaký tak byl zásah do majetkové sféry žalobkyně. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, která je vlastníkem vozidla, avšak odmítá jej několik let převzít a „požaduje zaplacení kupní ceny, kterou mělo vozidlo, po opravě poškození.“ 

Podle soudu prvního stupně žalobkyně plynutím času, kdy se rozhodla s vozidlem nenakládat, nechal hodnotu vozidla přirozeně klesnout. Rozhodla-li se žalobkyně s vozidlem nenakládat, snížila tím jeho hodnotu a přirozeně se toto snížení odráží i v její majetkové sféře. 

c) Odvolací řízení

Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně. Nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že žalovaná provedla naturální kompenzaci namísto žalobkyní zvolené kompenzace v penězích, neboť nad rámec naturální kompenzace žalovaná navrhovala žalobkyni i finanční kompenzaci. Dovodil, že v tomto případě byla žalobkyni poskytnuta smíšená kompenzace za škodu způsobenou na převzaté věci. Ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně si naturální kompenzaci nezvolila, nemohla podle odvolacího soudu tato skutečnost vést k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu škody ve výši celé hodnoty vozidla, neboť nedošlo k jeho úplné destrukci (jeho zničení), ale pouze k jeho poškození.

Podle odvolacího soudu žalobkyni náleží pouze škoda, která jí skutečně vznikla. Žalovaná byla povinna plnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaná v mezidobí vozidlo již sama opravila, poskytla nad rámec pouze finanční kompenzaci dle ohodnocení znaleckým posudkem ve výši částky, o jakou se cena vozidla snížila. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně. Opravou vozidla a poskytnutím finanční kompenzace byla podle odvolacího soudu plně kompenzována majetková újma, která žalobkyni vznikla.

d) Hodnocení Nejvyššího soud

Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval právem poškozeného zvolit si způsob náhrady škody podle § 2951 odst. 1 ObčZ., a že při svém právním posouzení nezohlednil nesouhlas žalobkyně s provedením naturální kompenzace spočívající v opravě vozidla, tj. že řádně neposoudil otázku „nerespektování práva poškozeného na volbu způsobu náhrady škody a jeho důsledky na výši kompenzace škody, resp. na možný přechod vlastnického práva na škůdce s ohledem na jeho protiprávní jednání.“ 

K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2951 odst. 1 ObčZ., ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 ObčZ.[4], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění, jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace.[5] 

Podle Nejvyššího soudu je žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 ObčZ., bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění. Tedy, jde-li o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 ObčZ. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat. Jelikož nejde o alternativní obligaci nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav.

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že poskytnutím jiného než dohodnutého plnění, nedošlo k zániku závazku[6], ledaže by poškozený takové jiné plnění přijal.[7]

e) Závěr

Podle Nejvyššího soudu žalovaná v mezidobí vozidlo sama opravila, aniž zohlednila, že oprava byla žalovanou provedena přes nesouhlas žalobkyně, která požadovala finanční náhradu, a nikoliv uvedení vozidla žalovanou do předešlého stavu. Takto provedená oprava byla poté prvoinstančním i odvolacím soudem nesprávně považována za řádné (částečné) plnění uvedením do předešlého stavu.

Požadavek žalobkyně na peněžitou náhradu a její nesouhlas s provedením opravy vozidla žalovanou přitom zjevně nebyl pouze šikanózním výkonem práva, pokud ze skutkových zjištění vyplývalo, že k poškození vozidla žalovanou došlo v souvislosti s jeho předchozí menší opravou, kterou žalovaná pro žalobkyni prováděla. Žalobkyně tedy nemusela mít zájem na tom, aby uvedení vozidla do předešlého stavu další opravou provedla právě žalovaná. Opravu vozidla žalovanou v této situaci nelze posoudit jako řádné plnění její povinnosti k náhradě škody způsobem požadovaným žalobkyní, nýbrž jako plnění jiné, které nemělo vliv na zánik (či snížení) povinnosti žalované k náhradě škody v penězích.

IV. Závěrečné shrnutí

Uvedení věci do předešlého stavu je sice zákonem preferovaný způsob náhrady škody, přesto je ale jeho uplatnění v judikatuře limitováno. Pro smysluplnost naturální restituce je nutná především faktická proveditelnost, s důrazem na možnost hospodářskou. Zároveň je podle judikatury nepřípustné poškozeného přinutit k přijmutí i částečné naturální restituce, pokud to bylo proti jeho vůli.