Postoj, který polský soud zaujal v nálezech ze dne 14. července a 7. října 2021, představuje bezprecedentní vzpouru, která vážně ohrožuje přednost, autonomii a účinnost unijního práva
Ve dnech 14. července a 7. října 2021 vydal polský ústavní soud dva nálezy zpochybňující slučitelnost unijního práva a rozsudků Soudního dvora s ústavou tohoto členského státu.
V nálezu ze dne 14. července 2021 tento soud uvedl, že předběžná opatření nařízená Soudním dvorem[1] týkající se organizace soudnictví jsou v rozporu s polskou zásadou svěřených pravomocí a ústavní identitou. S ohledem na tento údajný střet norem ústavní soud potvrdil přednost ústavy jakožto nejvyššího pramene práva v Polsku. Dospěl k závěru, že jelikož Soudní dvůr uložil Polsku povinnosti ultra vires tím, že přijal výše uvedená předběžná opatření, je čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 279 SFEU v rozporu s ústavou tohoto členského státu.
V nálezu ze dne 7. října 2021 tento soud rozhodl, že některá ustanovení unijního práva[2], jak jsou vykládána judikaturou Soudního dvora, která mimo jiné umožňují vnitrostátním soudům přezkoumávat legalitu postupů jmenování soudců, jsou protiústavní. V praxi by to znamenalo uložit polským soudům povinnost neuplatňovat unijní právo a nedodržovat povinnosti vyplývající z jeho přednosti.
Dne 15. února 2023[3] podala Komise k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti proti Polsku, v níž vznesla tři výtky.
Zaprvé podle Komise oba výše uvedené nálezy zpochybňují účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Zadruhé porušují zásady přednosti, autonomie, efektivity a jednotného uplatňování unijního práva, jakož i závaznost rozsudků Soudního dvora. Zatřetí Komise poukazuje na pochybení při jmenování tří soudců[4] a předsedkyně polského ústavního soudu[5],, takže již nesplňuje požadavky nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem ve smyslu unijního práva.
Generální advokát Dean Spielmann ve svém stanovisku z dnešního dne navrhuje, aby Soudní dvůr určil, že Polsko nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva.
Podle jeho názoru se sporné nálezy zásadně odchylují od judikatury Soudního dvora týkající se zajištění účinné právní ochrany[6]. Konkrétně odmítají neuplatnit vnitrostátní ustanovení, včetně ustanovení ústavních, která jsou v rozporu s unijním právem. Odmítají rovněž soudní přezkum jmenování soudců, ačkoli je nezbytný pro zajištění nezávislosti a nestrannosti soudů, jak vyžaduje unijní právo.
Není pochyb o tom, že polský ústavní soud prostřednictvím těchto nálezů zahájil frontální útok na základní zásady unijního právního řádu a autoritu rozsudků Soudního dvora. Jejich porušení nemůže být v žádném případě odůvodněno ustanoveními vnitrostátního práva, včetně ustanovení ústavní povahy. Stejně tak dovolávání se ústavní identity členského státu nemůže zpochybnit základní zásady unijního práva.
Ze systematického výkladu a uplatňování ustanovení o národní identitě, jak je stanovena v čl. 4 odst. 2 SEU, totiž nevyplývá, že by ji Soudní dvůr vnímal jako faktor, který může omezit nedotknutelnou zásadu přednosti. Dále nelze mít za to, že čl. 4 odst. 2 SEU odporuje článku 2 SEU a základním hodnotám, které jsou v něm zakotveny. V tomto ohledu generální advokát zdůrazňuje, že je každopádně na Soudním dvoru, aby vydal konečné rozhodnutí o střetu mezi unijním právem a ústavní identitou členského státu.
Pokud jde o složení polského ústavního soudu, generální advokát Spielmann připomíná, že tato otázka spadá pod základní požadavek nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem. Jmenování členů soudu totiž musí být učiněno takovým způsobem, aby byly rozptýleny jakékoli legitimní pochybnosti o jeho neovlivnitelnosti ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci. Tento požadavek se vztahuje i na dotčený soud vzhledem k tomu, že může rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním a výkladem unijního práva.
Na základě skutečností předložených Komisí[7], které polská vláda připustila[8], má generální advokát za to, že jmenování tří soudců polského ústavního soudu v prosinci 2015 a jeho předsedkyně v prosinci 2016 se vyznačovalo několika pochybeními, která lze označit za zjevná a závažná. Polský ústavní soud proto nelze považovat za soud zřízený zákonem, který je nezávislý a nestranný ve smyslu unijního práva.
Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora
Celé stanovisko ve věci C-448/23
[1] Usnesení Soudního dvora ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C-791/19 R (viz tisková zpráva č. 47/20), uložilo Polsku povinnost okamžitě pozastavit uplatňování vnitrostátních ustanovení týkajících se pravomocí kárného kolegia Nejvyššího soudu. Cílem tohoto opatření bylo zaručit plnou účinnost unijního práva a zachovat nezávislost polských soudů, jelikož byl zpochybněn status kárného kolegia jako soudu příslušného k rozhodování v kárných věcech týkajících se soudců Nejvyššího soudu a obecných soudů.
[2] Zejména čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU.
[3] Viz tisková zpráva Komise.
[4] V prosinci 2015 byly během osmého volebního období Sejmu zvoleny tři osoby, které nahradily soudce, jimž uplynul mandát, zatímco během sedmého volebního období byli již v říjnu 2015 zvoleni do stejných funkcí tři jiní soudci. Polský ústavní soud v nálezech ze dne 3. a ze dne 9. prosince 2015 rozhodl, že volba tří soudců během osmého volebního období byla v rozporu s Ústavou. Tři osoby zvolené v prosinci 2015 přitom složily přísahu před prezidentem Polska a byly oprávněny zasedat, zatímco soudci zvolení v říjnu 2015 se nemohli ujmout své funkce.
[5] Na plenárním zasedání svolaném ke jmenování kandidátů do této funkce nebyli přítomni všichni soudci ústavního soudu (jeden chyběl). Ze čtrnácti přítomných soudců se osm odmítlo zúčastnit hlasování a požadovalo odklad, aby se mohl zúčastnit 15. soudce. Kandidátka na předsedkyni, která byla později jmenována prezidentem Polska, byla zvolena pěti hlasy, včetně hlasů tří soudců, jejichž jmenování bylo zpochybněno.
[6] Rozsudky Soudního dvora ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – odvolání), C-824/18 (viz tisková zpráva č. 31/21) a ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – jmenování), C-487/19 (viz tisková zpráva č. 173/21).
[7] Viz poznámky pod čarou 4 a 5.
[8] V průběhu řízení Polsko nejprve zpochybňovalo postoj Komise. V lednu 2024 však tento členský stát plně uznal nesplnění povinností, která mu byla vytýkána.
Diskuze k článku ()