Podle názoru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného v odůvodnění usnesení č. j. 7 As 3/2013-17, ani po právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt tato finanční částka neztrácí svou povahu veřejnoprávní sankce represivního charakteru, a bylo by přílišným zjednodušením, pokud by na ni bylo pohlíženo pouze jako na pohledávku státu za fyzickou osobou, u níž by přicházel v úvahu přechod na dědice. Represivní (ale i výchovný a preventivní) charakter sankce je totiž naplňován nikoliv již vydáním rozhodnutím či jeho právní mocí, nýbrž především jeho výkonem. Proto má taková sankce osobní charakter a je neoddělitelně spojena s osobou delikventa (zákon mu neumožňuje s touto sankcí jakkoliv nakládat inter vivos či mortis causa). Výkon takové sankce uložené konkrétní fyzické osobě tudíž nemůže v důsledku její smrti přejít na jinou fyzickou osobu-dědice. Nejedná se tedy o pohledávku, která by spadala do pasiv dědictví.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()