Kdyby obec vybírala místní poplatek za provoz systému shromažďování komunálních odpadů podle § 10b zákona o místních poplatcích, postačovalo by k poplatkové povinnosti vlastnictví nemovitosti, v daném případě stavby určené k individuální rekreaci. Obec však vybírala poplatek za komunální odpad podle § 17a zákona o odpadech, který stanoví, že poplatníkem je fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad.
Nejvyšší správní soud v teoretické rovině uznal, že může existovat natolik alternativní domácnost, která skutečně při své činnosti vůbec žádný odpad neprodukuje, a tudíž nemusí platit poplatek za komunální odpad. To ale nebyl případ předmětné rodiny, neboť ta přiznala, že malé množství odpadu (pytlík) odváží do Prahy, kde mají trvalé bydliště. Podle NSS nemohou tvrdit, že při jejich činnosti komunální odpad nevzniká, když pouze posouvají svůj úmysl zbavit se vzniklého odpadu až do doby, kdy s ním opustí území obce. Podle soudu není rozhodné, kde dojde ke zbavení se odpadu, odpad totiž vzniká již v okamžiku vyprázdnění obalu, který není v běžných podmínkách dále upotřebitelný (např. proto, že je vyroben z plastu). A jelikož zákon o odpadech zavádí nevyvratitelnou právní domněnku, že osoby produkující odpad na území obce využívají k jeho odstraňování obcí zavedený systém nakládání s komunálním odpadem, lze poplatek za komunální odpad požadovat po každém, kdo neprokáže, že skutečně žádný odpad neprodukuje.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()