Obyvatelé domu v blízkosti silnice druhé třídy se domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce. Provoz na komunikaci produkuje hluk, který překračuje zákonem stanovené hlukové limity, což v minulosti potvrdily i správní soudy. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla úspěšná. Na rozdíl od obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím o hlukové výjimce a tvrzenou újmou stěžovatele existuje.
Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje (KHS) reagovala na překračování hygienických limitů hlukem z provozu na silnici opakovaným vydáním hlukové výjimky pro její provoz. Dosud poslední hlukovou výjimku z dubna 2016 Krajský soud v Brně v červnu 2018 zrušil. Uvedl, že účelem institutu hlukové výjimky není trvalé udržování protiprávního stavu, tedy dlouhodobé překračování hlukových limitů. Podle krajského soudu KHS nedodržela své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví, porušila zásadu vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a nedostatečně zjistila skutkový stav. Závěry krajského soudu následně potvrdil i Nejvyšší správní soud (NSS).
Stěžovatelé se proto domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce z dubna 2016. Postupovali ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti státu za škodu). Újma měla spočívat ve stresu, obavách, ohrožení a zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života. Požadovali proto po České republice zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Obvodní soud pro Prahu 2 ani Městský soud v Praze stěžovatelům nevyhověly s tím, že neměli aktivní žalobní legitimaci. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelů rozhodnutí nižších soudů ve vztahu ke stěžovateli zrušil, neboť ten aktivně legitimován byl.
Obvodní soud pak o nároku stěžovatele rozhodoval znovu, avšak i nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím KHS a stěžovatelovou újmou. Podle obvodního soudu není sporu o tom, že KHS vydala nezákonné rozhodnutí, avšak újma stěžovatele nevznikla v důsledku rozhodnutí. Před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení se stav ohledně nadměrného hluku podle obvodního soudu nezměnil. Obvodní soud souhlasil se stěžovatelem, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, orgán veřejného zdraví by musel konat. Nelze však s jistotou učinit závěr, jakým způsobem by skutečně konal, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví svěřuje KHS poměrně široké spektrum možností – počínaje udělením pokut, přes pozastavení provozu až po udělení další hlukové výjimky. Městský soud se závěry obvodního soudu souhlasil a odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Manželé se proto obrátili na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) zrušil rozhodnutí obecných soudů vůči jednomu z manželů. Obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud navíc odmítnutím dovolání porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Kauzou se bude v jeho případě znovu zabývat obvodní soud. Stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl.
Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá státu pozitivní závazek (povinnost) chránit pokojné užívání domova. Hluk o nadměrné intenzitě má přitom negativní vliv na lidské zdraví a dlouhodobě brání jednotlivcům užívat pohodlí domova.
Ačkoliv je na státu, jaký systém ochrany jednotlivců před nadměrným hlukem zvolí, je potřeba, aby nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a aby státem zvolená opatření byla opravdu účinná. Jedním z nástrojů, kterým se stát snaží vyvážit tyto protichůdné zájmy, je vymezení pevných limitů, v rámci nichž se produkovaný hluk musí pohybovat. Jestliže státní orgán nezákonně toleruje porušování protihlukové regulace a využívá institut časově omezené výjimky k faktické legalizaci protiprávního překračování hlukových limitů, jedná podle Ústavního soudu v rozporu se svými pozitivními závazky plynoucími z práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítal, že v místě jeho bydliště jsou dlouhodobě překračovány zákonem stanovené hlukové limity a že nadměrný hluk vede k celkově zhoršené kvalitě života zahrnující stres, obavy a obecné zhoršení zdravotního stavu. Ústavní soud zopakoval, že pro vznik odpovědnosti státu musejí být splněny tři podmínky: nezákonné rozhodnutí, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou.
Existence nezákonného rozhodnutí KHS byla v řízení nesporná. Druhou podmínkou – existencí újmy – se obecné soudy nezabývaly. Všechny tři podmínky vzniku odpovědnosti státu totiž musí být splněny současně a podle soudů zjevně nebyla splněna třetí podmínka – příčinná souvislost mezi újmou a nezákonným rozhodnutím o hlukové výjimce.
Ústavní soud však na rozdíl od obecných soudů dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi újmou a nezákonným rozhodnutím hygienické stanice existuje. Povinností orgánu ochrany veřejného zdraví – v tomto případě KHS – je dohlížet na dodržování povinností plynoucích ze zákona o ochraně veřejného zdraví. Nebýt nezákonného rozhodnutí KHS o vydání hlukové výjimky, KHS i správce komunikace by museli aktivně řešit překračování hlukových limitů. Tvrzená újma stěžovatele spočívající v nadměrném hluku by pak nevznikla (či by byla menší). I kdyby opatření KHS ke snížení hluku pod limit nevedla, mohla by vzniknout odpovědnost provozovatele zdroje hluku za nedodržení povinností plynoucích z § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V důsledku nezákonného rozhodnutí KHS byl tedy minimálně o dva roky prodloužen nezákonný stav a KHS ani správce komunikace nemuseli činit taková opatření ke snížení hluku, jaká by podle zákona o ochraně veřejného zdraví činit museli, kdyby nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo. Obecné soudy při posuzování příčinné souvislosti pochybily, čímž porušily stěžovatelovo základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Právní stát musí nést odpovědnost za jednání svých orgánů. Na obecných soudech nyní bude, aby znovu posoudily stěžovatelův nárok na náhradu újmy a opětovně určily, zda byly či nebyly naplněny všechny tři podmínky odpovědnosti státu za škodu. Ústavní soud svým rozhodnutím nepředjímá výsledky dokazování a následného právního hodnocení týkající se tvrzené újmy. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu je však pro soudy závazný.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text nálezu sp. zn. I. ÚS 818/24
Diskuze k článku ()