Lexitor je polskou společností zabývající se vymáháním pohledávek, na kterou spotřebitel postoupil své nároky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené s bankou. Tato společnost tvrdí, že banka porušila při uzavření smlouvy informační povinnost vůči spotřebiteli. Obrátila se na polský soud a domáhala se toho, aby banka zaplatila peněžitou částku odpovídající úrokům a poplatkům zaplaceným tímto spotřebitelem.
Na podporu svého návrhu Lexitor tvrdí, že roční procentní sazba nákladů (RPSN[1]) byla nadhodnocena; podle ní musí být jedno z ujednání smlouvy zohledněných pro výpočet této sazby prohlášeno za zneužívající, a z tohoto důvodu není pro spotřebitele závazné[2]. Smlouva dále neuvádí jasně důvody a způsoby zvyšování poplatků spojených s jejím plněním[3]. Tato porušení mají podle společnosti Lexitor vést k uložení sankce stanovené polským právem, a tedy k tomu, že se úvěr stává bezúročným a bez poplatků stanovených ve smlouvě.
Vzhledem k tomu, že si polský soud přál zjistit, zda banka porušila informační povinnost stanovenou unijním právem[4] a zda je zbavení jejího nároku na úroky a poplatky slučitelné s unijním právem, obrátil se na Soudní dvůr.
Soudní dvůr zaprvé připomněl, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět RPSN vypočtenou v okamžiku jejího uzavření. Výpočet RPSN však předpokládá, že smlouva zůstane platná po dohodnutou dobu. Okolnost, že úvěrová smlouva uvádí RPSN, která se jeví jako nadhodnocená, jelikož některá ujednání této smlouvy jsou následně považována za zneužívající, tedy sama o sobě nepředstavuje porušení informační povinnosti.
Zadruhé musí smlouva jasně a srozumitelně popsat podmínky umožňující změnit poplatky spojené s jejím plněním. Skutečnost, že za tímto účelem smlouva vychází z ukazatelů, které jsou pro spotřebitele obtížně ověřitelné, může porušit informační povinnost. Tak je tomu v případě, kdy průměrný spotřebitel nemůže ověřit, zda nastaly okolnosti odůvodňující tuto změnu, ani jejich dopad na tyto poplatky, a není tak schopen pochopit rozsah svého závazku. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda tomu tak je ve sporu, který mu byl předložen.
Zatřetí v případě porušení informační povinnosti, které ovlivňuje schopnost spotřebitele posoudit rozsah svého závazku, může být banka zbavena nároku na úroky a poplatky. S výhradou ověření vnitrostátním soudem považuje Soudní dvůr tuto sankci za přiměřenou, i když závažnost porušení, jakož i důsledky, které z toho pro spotřebitele vyplývají, se mohou v jednotlivých případech lišit.
Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora
Celý text rozsudku C-472/23
[1] Celkové náklady úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako roční procento celkové výše úvěru.
[2] Dotčená smlouva umožňuje bance účtovat úroky nejen ze skutečně vyplacené částky, ale i z nákladů na úvěr, které připsala. Pokud by se nepřihlédlo k tomuto řešení kvůli zneužívající povaze tohoto ujednání, byly by úroky vypočítány pouze z vyplacené částky úvěru. V takovém případě by RPSN byla nižší než RPSN uvedená v úvěrové smlouvě.
[3] Poplatky a provize mohly být zvýšeny v případě, že nastane alespoň jedna z podmínek uvedených v této smlouvě, jako je změna minimální mzdy a úrovně ukazatelů zveřejněných polským Ústředním statistickým úřadem, jakož i změny daňových nebo účetních pravidel uplatňovaných bankou, v rozsahu, v němž by tyto změny ovlivnily náklady, které bance vzniknou při plnění uvedené smlouvy.
[4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru.
Diskuze k článku ()