Před samotnou definicí jednotlivých sociálních práv upravených v Listině je vhodné uskutečnit drobné ohlédnutí. Česká Listina upravuje sociální práva společně s právy hospodářskými a kulturními. Podřazení do jedné skupiny je možné především proto, že tato práva vyžadují na prvním místě určitá plnění ze strany státu (status positivus). Poprvé se taková úprava objevila ve francouzské ústavě z roku 1793, jež zakotvovala právo na práci, vzdělání a pomoc v nouzi.[2] Ze současných úprav je možné připomenout italskou ústavu z prosince 1947.[3]
Důvodová zpráva k Listině, jež je dnes právě tím pramenem, kde nalezneme úpravu sociálních práv, zcela jasně uvádí, že do té doby platná a účinná úprava obsažená v hlavě druhé úst. zák. č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, resp. ČSFR, nemohla být pro Listinu solidním východiskem.[4] Je to zcela pochopitelné, neboť úprava z července 1960 odrážela zcela odlišné společensko-politické zázemí. Bylo by však z mého pohledu chybné navozovat dojem, jako by zde před Listinou žádná úprava neexistovala.[5] Zakotvení sociálních práv v Listině však nebylo samozřejmostí: objevovaly se dokonce hlasy, které od zakotvení ekonomických (tj. sociálních a hospodářských) práv odrazovaly.[6] Dnes je však možné zkonstatovat, že Česká republika sociálním státem je – a to i navzdory absenci takové výslovné deklarace v normách, které tvoří ústavní pořádek.[7]
Jak jsem uvedl, v současnosti se platná a účinná úprava nachází v Listině základních práv a svobod, jež byla původně vydána prostřednictvím ústavního zákona č. 23/1991 Sb.[8] Posléze byla znovu vyhlášena usnesením Předsednictva České národní rady (ČNR) jako č. 2/1993 Sb.[9]
Cílem příspěvku je jednotlivá práva alespoň v základních rysech definovat a poté uvést nejvýznamnější předpisy, jež je rozvádějí, k čemuž používám především metodu analýzy, deskripce a komparace.
1 Sociální práva obecně
Sociální práva jsou zakotvena v hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, jež však nesmějí práva popřít nebo anulovat, a to i navzdory faktu, že zákonodárce má při tvorbě zákonů široký prostor k vlastnímu uvážení.[10]
Sociální práva patří k právům druhé generace, k jejichž rozmachu došlo až po skončení druhé světové války, byť jejich přítomnost lze na podústavní úrovni vysledovat v našich podmínkách již od devatenáctého století, kdy se tato materie odrazila v zákonech č. 1/1888 ř.z. a 33/1888 ř.z. Ústavní garance sociálním právům pak byla v československých podmínkách poskytnuta až v květnu 1948 (§ 26 až 29 ústavy č. 150/1948 Sb.). Významnou distinkcí od základních lidských a politických práv je fakt, že u sociálních práv vstupuje do popředí pozitivní povinnost státu konat, což je nejspíše důvodem restriktivní interpretace rozsahu ústavně garantovaných sociálních práv. V tomto příspěvku se zaměřuji jen na Listinu základních práv a svobod, nicméně nelze odhlédnout, že reglementace sociálních práv je obsažena v celé řadě jiných mezinárodních dohod, které jsou na základě nálezové judikatury Ústavního soudu vtaženy do českého ústavního pořádku – nerozebírám proto podrobněji úpravu obsaženou v Evropské sociální chartě, úmluvách Mezinárodní organizace práce (zejm. č. 12 z roku 1921, č. 17 až 19 z roku 1925, č. 37 až 39 z roku 1933, č. 42 z roku 1934, č. 102 z roku 1952, č. 128 z roku 1967 a č. 130 z roku 1969),[11] Listině základních práv EU aj.
Ústavní soud judikoval čtyřstupňový postup posouzení konformity zákonné úpravy sociálních práv s ústavou. Nejprve je třeba vymezit smysl a podstatu sociálního práva (tedy jeho esenciální obsah). Dále je třeba zhodnotit, zda se zákon nedotýká esenciálního obsahu, pokud tomu tak není, pak musí být posuzováno, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl, tedy zda nepředstavuje svévolné zásadní snížení celkového standardu základních práv, a konečně je třeba zvážit, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je racionální.[12]
S ohledem na ust. čl. 41 Listiny současně platí, že velké části sociálních práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ji provádějí.
Hlava čtvrtá souborně upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva. Sociální práva jsou právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (právo na práci, čl. 26 odst. 3 Listiny) a na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), právo na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28 Listiny), právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele a právo na pomoc k zajištění základních životních podmínek (čl. 30 Listiny), právo na ochranu rodiny, žen, matek, dětí, mládeže a zdravotně postižených (čl. 29 a 32 Listiny), právo na vzdělání (čl. 33 Listiny) a na ochranu zdraví a zdravotní péči (čl. 31 Listiny).
Mezi sociální práva neřadím právo na participaci v subjektech k ochraně hospodářských a sociálních zájmů, právo na stávku (čl. 27) a právo na příznivé životní prostředí (čl. 35 Listiny), která jsou specifická, ačkoliv určitý sociální rozměr jim nelze upřít.[13] Pro úplnost dodávám, že koaliční svobody se dotýká zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž nahradil dřívější zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Ve vztahu k právu na stávku je nutné vyslovit, že úprava není příliš šťastná – ačkoliv tak Listina odkazuje v otázce podmínek na zákon, jediným zákonem, který stávku upravuje, je zák. č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, jenž nabyl účinnost ještě před Listinou a který upravuje stávku toliko za předpokladu, že se strany ve sporech z uzavření kolektivní smlouvy nedohodly. Stávkovat i za jiných podmínek je tak možné (nutné) z tohoto důvodu dovozovat přímo z Listiny. Právo na příznivé životní prostředí a právo na informace o něm je provedeno zejména zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, a zák. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.
Slovenská právní úprava je velmi podobná té české. Doposud je na Slovensku platný a účinný ústavní zákon č. 23/1991 Sb., navíc materie byla v roce 1992 zakomponována i do Ústavy Slovenské republiky (úst. zák. č. 460/1992 Zb.). Rozdíl mezi úpravou v Listině a ve slovenské Ústavě v oblasti sociálních práv je zanedbatelný.
2 Jednotlivá sociální práva
2.1 Článek 26 – právo na práci
Právo na práci, jež Klíma[14] vymezuje jako jedno ze základních lidských a sociálních práv, je formulováno v článku 26[15] odst. 3 Listiny. Toto právo z dikce čl. 6 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech „zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme“, přičemž současně platí, že stát učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.[16] Článek 26 odst. 3 zároveň zakotvuje, že stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje občany, kteří právo na práci nemohou bez své viny vykonávat. Se článkem 26 odst. 3 souvisí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, jenž upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti.[17]
2.2 Článek 28 – právo na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky
Práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky jsou zakotvena současně v ust. čl. 28 Listiny. Platí, že by při oceňování nemělo docházet ke vzniku nedůvodných rozdílů. Odměna za práci je komplexně upravena v části šesté zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, jenž současně odměnu za práci („mzdu, plat nebo odměnu za práci“) v ust. § 2 odst. 2 řadí k pojmovým znakům závislé práce. Zákoník práce v ust. § 109 odst. 1 uvádí, že „za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“[18] Tímto zvláštním předpisem je zejména zák. č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v platném znění, a zák. č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, v platném znění, na něž je odkázáno v poznámce pod čarou přímo v zákoníku práce. K takové poznámce pod čarou je možné doplnit, že se jedná o vodítko či doporučení, které není právně závazné a rozhodně není vyčerpávající enumerací souvisejících předpisů. Lze tak dodat, že kromě zák. č. 143/1992 Sb., připadá v úvahu také zák. č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, v platném znění. S právem na spravedlivou odměnu souvisí i nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, v platném znění.
Neměl by být opomenut ani v dubnu 2000 přijatý zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, v platném znění. Smyslem a účelem tohoto zákona bylo zajistit ochranu práva garantovaného čl. 28 Listiny, do nějž bylo zasahováno ze strany zaměstnavatelů, jež svou povinnost směrem k zaměstnancům z různých důvodů neplnili. Zaměstnavatelem nevyplacené splatné mzdové nároky tak za určitých podmínek uspokojuje Úřad práce České republiky.
Právo na uspokojivé pracovní podmínky je rozvedeno nejen v zákoníku práce[19], ale také v zákoně č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v platném znění, jenž se mj. věnuje otázce pracovních podmínek. Pracovních podmínek se také dotýká antidiskriminační zákon (č. 198/2009 Sb.), jemuž je však možné vyčíst, že se v zásadě jedná o soubor definic. S právem na uspokojivé pracovní podmínky souvisejí i články 29 a 32 Listiny.
2.3 Článek 29 a 32 – zvýšená a zvláštní ochrana
Zvýšená a zvláštní ochrana některých skupin – žen, mladistvých a zdravotně postižených – zakotvená v čl. 29 je rozvedena především v zákoníku práce, přičemž ohled na jednotlivé skupiny je patrný zejména v ust. §§ 53, 55, 103 odst. 1 písm. a), 237 až 247 zákoníku práce. V případě zdravotně postižených je významný i zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
Platí, že při vytváření specifických podmínek žen, mladistvých a zdravotně postižených je nutné pečlivě vyvažovat, aby se jejich ochrana, resp. určitá forma zvláštního zacházení, nedostala již do roviny jejich diskriminace.[20] Platí také, že pokud právní úprava ukládá určitému subjektu povinnost ve prospěch těchto skupin, není možné takovou povinnost označit za rozpornou se zásadou rovnosti a jako diskriminační ve vztahu k těm, kdo do Listinou vymezené skupiny nepřináleží.[21]
Ve vztahu k čl. 32 odst. 1 Listiny, který garantuje ochranu rodičovství a rodiny, je vhodné zmínit občanský zákoník (89/2012 Sb.), v případě odst. 2 opět zákoník práce. Právo na pomoc státu, o němž hovoří čl. 32 odst. 5, je konkrétně rozpracováno především v zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a zák. č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. Navíc i v případě článku 32 je možné postřehnout akcentaci zvýšené a zvláštní ochrany žen – matek.
2.4 Článek 30 – sociální zabezpečení
Sociální záruky důstojné lidské existence jsou zakotveny v článku 30 Listiny, který je základem sociálního zabezpečení. To je v podmínkách České republiky upraveno celou řadou právních předpisů.[22] Základem byl zák. č. 100/1988 Sb., jehož cílem bylo dle důvodové zprávy „zvyšovat životní úroveň lidu, uspokojovat hmotné a duchovní potřeby obyvatelstva na kvalitativně vyšším stupni, upevňovat jeho životní a sociální jistoty a vytvářet stále příznivější podmínky pro harmonický rozvoj člověka.“[23] Před svým definitivním zrušením pak zákon v důsledku celé řady změn upravoval jen státní sociální pomoc.
Právo na hmotné zajištění ve stáří se odvíjí od zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, a jedná se o právo státoobčanské. S tímto předpisem pak souvisejí i zák. č. 582/1991 Sb. (organizační uspořádání) a zák. č. 589/1992 Sb. (pojistné).
Ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci je nutné rozlišovat, zda se jedná o dočasnou či trvalou nezpůsobilost. V případě trvalé nezpůsobilosti vzniká nárok na dávky z důchodového pojištění (zák. č. 155/1995 Sb.), v případě krátkodobé nezpůsobilosti k práci se pak dostáváme do roviny nároku na dávky nemocenského pojištění. Pokud hovoříme o nemocenském pojištění je základním zákonem zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, s nímž opět souvisejí zákony č. 582/1991 Sb. (organizační uspořádání) a 589/1992 Sb. (pojistné). Funkci hmotného zabezpečení by měly plnit i dávky (§§ 18 až 28) dle zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, jehož účinnost je však neustále odsouvána.
Právo na hmotné zabezpečení při ztrátě živitele – tj. vdovský/vdovecký důchod a sirotčí důchod – je naplněno opět zák. č. 155/1995 Sb. (ust. §§ 49 až 53).
Právo na pomoc v hmotné nouzi je provedeno v zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění, zák. č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, a především pak v zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění.
2.5 Článek 31 – právo na ochranu zdraví
Práva na ochranu zdraví se dle čl. 31 může dovolávat každý. Platí však, že nárok na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění mají jen občané České republiky a to za podmínek, jež stanoví zákon. Podmínky, resp. rozsah, o nichž čl. 31 hovoří, vymezil ve svém nálezu Ústavní soud: „Esenciálním obsahem (…) čl. 31 věty druhé Listiny (…) je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků.“[24]
Tento nález se týkal především tzv. regulačních poplatků, jejichž zavedení bylo – právě s ohledem na čl. 31 Listiny – považováno za protiústavní. Ústavní stížnost byla zamítnuta. Spíše než argumentace většiny vtělená do nálezu si mi jeví jako přesvědčivější odlišné stanovisko prof. Pavla Holländera a stejně tak lze souhlasit i s odlišným stanoviskem prof. Jana Musila, a to nejen s ohledem na jeho kritiku formy[25] samotného zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů (č. 261/2007 Sb.), jenž poplatky zavedl, ale také na zřejmou dezinterpretaci adjektiva „bezplatná“. Zde prof. Musil důsledně upozornil na rozlišení „bezplatného“ u čl. 31 a „v přiměřeném rozsahu“, které je užito v případě jiných sociálních práv – čl. 26 odst. 3 či 30 odst. 1 Listiny.
Ke článku 31 se váže zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Výši pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a způsob placení upravuje zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění.
2.6 Článek 33 – právo na vzdělání
Právo na vzdělání je zakotveno v článku 33 Listiny. Odstavec 1 zakládá právo na vzdělání každému, přičemž se současně určuje, že školní docházka je povinná po zákonem stanovenou dobu. Ve druhém odstavci je koncipováno nepodmíněné státoobčanské právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a podmíněné – „schopností občana a možností společnosti“[26] – právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách. Možnosti společnosti ve vazbě na vysokoškolské studium jsou determinovány objemem prostředků, které stát může do vysokých škol v rámci rozpočtu dislokovat, schopnostní podmínka má obecnou a zvláštní stránku. Zatímco obecnou schopnost představuje předchozí úspěšně zakončené studium (maturita, bakalářský či magisterský obor atd.), zvláštní schopnosti jsou ověřovány přijímacími zkouškami. Z hlediska sociálních práv je významný i odst. 4, jenž odkazuje na zákon v otázce práva na pomoc státu při studiu. Právo na vzdělání je pak provedeno zejména v zák. č. 561/2004 Sb., školský zákon, a v zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Otázka pomoci státu při studiu je řešena ve školském zákoně (§ 122), zákoně o vysokých školách (§ 91) a také v zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění.
Závěr
Tento příspěvek mapuje ústavní vymezení sociálních práv, přičemž snahou příspěvku bylo podchytit zejména podústavní rovinu problematiky. Je třeba si povšimnout, že zákonné provedení sociálních práv je značně nepřehledné, a to především v relaci k článku 30 Listiny.
Sociální práva představují materii, která bezesporu v budoucnosti bude představovat ústřední téma mnohých diskusí stran udržitelnosti stávajícího schématu. Vzrůstající tlak na tvrzenou nutnost úspor pak bude konfrontován s dříve artikulovanými závěry stran podstaty sociálního práva. Mám nicméně za to, že prorážení ústavních garancí zákonem přes tvrzený prostor, který poskytuje čl. 41 Listiny, není na místě, neboť ani čl. 41 nemůže sloužit jako základ pro rozmělňování samotné esence sociálních práv. Osobně se však domnívám, že případné omezování sociálních práv by bylo na místě tehdy, pokud by stát navzdory všem snahám nebyl s to dosavadní komfort udržet. Naopak pak restrikce sociálních práv nemůže být zdůvodněna jen odlišným politickým názorem či snahou o získání politického kapitálu, když nákladnost schématu udržitelnosti sociálních práv bezesporu s sebou nese i zvýšené výdaje, a proto také i prostor pro populismus.
Ve vazbě na zákonnou rovinu realizace sociálních práv je třeba upozornit na ztrátu přehlednosti a systematičnosti, jež souvisí s masivní novelizační činností, jež je v současnosti přítomna prakticky ve všech oblastech soukromého a veřejného práva. Ač mnohé novelizace souvisejí s participací České republiky v mezinárodních společenstvích, nelze odhlédnout, že v mnohých případech jsou nepřehledné novelizace jen důsledkem neschopnosti širší dohody dokonce také na fundamentálních otázkách.
[1] Srov. WAGNEROVÁ, E. et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 36.
[2] FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 154.
[3] Italská ústava dokonce hned v prvním odstavci prvního článku prohlašuje Itálii za demokratickou republiku založenou na práci: „L'Italia è una Repubblica democratica, fondata sul lavoro.“
[4] Tisk FS ČSFR č. 330: Návrh Slovenskej národnej rady z 22. novembra 1990 na vydanie ústavného zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina základných práv a slobôd Bratislava, november 1990. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. 1990 [cit. 2015-06-20]. URL: <http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0330_01.htm>.
[5] Sociální práva bych v Ústavě 1960 nalézal zejména v čl. 20 až 23: článek 22 tak kupř. vymezoval právo na odpočinek po vykonané práci. Právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci bylo řešeno v článku 23 Ústavy. Pro úplnost dodávám, že tato ustanovení byla zrušena účinností ústavního zákona č. 23/1991 Sb., který uvozoval Listinu základních práv a svobod.
[6] Srov. GARBUS, M. Problematika lidských práv v návrhu československé ústavy. Právník. 1991, roč. 130, s. 284.
[7] Srov. odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07.
[8] Po účinnosti české Ústavy (č. 1/1993 Sb.) byl na základě čl. 112 odst. 3 Ústavy tzv. dekonstitucionalizován (stal se z něj „obyčejný“ zákon) úst. zák. č. 23/1991 Sb., a proto byla Listina vyhlášena usnesením Předsednictva České národní rady za součást tzv. ústavního pořádku. Tento nepříliš šťastný postup měl za následek, že se prakticky celý zbytek devadesátých let nesl ve znamení zpochybňování právní síly Listiny.
[9] Jistě také není bez zajímavosti, že se v době zániku České a Slovenské Federativní Republiky a přípravy Ústavy samostatné České republiky mj. proti ustanovením Listiny, jež hovoří o právu na sdružování v odborech a o právu na odměnu, jež je „přece smluvní“, postavil tehdejší premiér Václav Klaus. Srov. NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. s. 94.
[10] Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07; Pl. ÚS 2/08; Pl. ÚS 1/08.
[11] Úmluva č. 12 byla publikována pod č. 437/1990 Sb., č. 17 byla publikována pod č. 437/1990 Sb., č. 18 byla publikována pod č. 19. 9. 1932 196/1932 Sb., č. 19 byla publikována pod č. 34/1928 Sb., č. 37 byla publikována pod č. 469/1990 Sb., č. 38 byla publikována pod č. 469/1990 Sb., č. 39 byla publikována pod č. 469/1990 Sb., č. 42 byla publikována pod č. 438/1990 Sb., č. 102 byla publikována pod č. 461/1991 Sb., č. 128 byla publikována pod č. 416/1991 Sb., č. 130 byla publikována pod č. 537/1990 Sb. – srov. Seznam úmluv MOP ratifikovaných Českou republikou [online]. 2005 [cit. 2015-06-20]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/1009.
[12] Srov. bod 103 nálezu Ústavního soudu ze dne 28.5.2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08.
[13] Srov. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 157.
[14] KLÍMA, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. s. 800.
[15] Ostatní práva zakotvená v čl. 26 považuji za hospodářská.
[16] Čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. (Publikováno jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v platném znění.)
[17] Ust. § 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění.
[18] Ust. § 109 odst. 1 zák. č. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění.
[19] Kupř. ust. § 14 a 16 (zákaz diskriminace a rovný přístup k zaměstnancům), § 224 (obecné povinnosti zaměstnavatele).
[20] Srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 13/94.
[21] Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/97 – 18.
[22] Profesor Filip (FILIP, cit .dílo, s. 160.) hovoří o stovkách předpisů.
[23] Tisk FS ČSSR č. 74: Vládní návrh zákona o sociálním zabezpečení. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [online]. 1988 [cit. 2015-06-20]. URL: <http://www.psp.cz/eknih/1986fs/tisky/t0074_08.htm>.
[24] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 1/08.
[25] Prof. Musil v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 1/08 uvedl, „že způsob projednávání a přijetí celého zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, se proti elementárním a esenciálním požadavkům, kladeným na zákon, prohřešuje tak hrubě, že došlo k narušení samotného principu právního státu, zakotveného v preambuli a v článku 1 odst. 1 Ústavy. Došlo rovněž k porušení principů dělby státní moci a její demokratičnosti (Preambule a článek 1 odst. 1, článek 2 odst. 3 Ústavy) a k porušení principu ochrany menšin při politickém rozhodování (článek 6 Ústavy).“
[26] Ust. Čl. 33 Listiny.
Diskuze k článku ()