„Dne 10. prosince 1948 přijímala nově ustavená Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv. Motivací této charty bylo zabránit opakování hrůz druhé světové války. Sovětský svaz a jeho satelitní země se zdržely hlasování. Od okamžiku uchopení moci po druhé světové válce až do svého pádu v letech 1989 až 1991 porušovaly komunistické diktatury takzvaného východního bloku dennodenně všechny články Všeobecné deklarace lidských práv a páchaly nejhorší zločiny a zvěrstva na svých vlastních občanech,“ stojí v úvodu publikace vydané v rámci projektu JUSTICE 2.0, kterou účastníci na semináři obdrželi. Publikace se věnuje důvodům, které vedly Platformu k aktivní snaze o hledání cest ke spravedlnosti, a představuje proces, jenž vyústil v identifikaci konkrétních (dosud žijících) pachatelů mezinárodních zločinů komunismu.
Hledání spravedlnosti jako cesta k usmíření a zahojení postkomunistických společností
„V době komunistické diktatury v Evropě byly popraveny, zabity nebo deportovány stovky tisíc nevinných lidí, milióny byly uvězněny, mučeny nebo donuceny provádět otrocké práce a desítky miliónů lidí byly podrobeny jinému bezprávnímu a nelidskému zacházení nebo pronásledování,“ uvádí Dr. Neela Winkelmannová, autorka již zmíněné publikace vydané v rámci projektu JUSTICE 2.0 a výkonná ředitelka organizace Platforma evropské paměti a svědomí.
Na popravy, deportace, mučení a jiné zločiny spáchané během druhé světové války odpovědělo mezinárodní společenství norimberskými procesy. Pachatelé mezinárodních zločinů definovaných článkem 6 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z roku 1945 byli postaveni před soud a potrestáni. V ostrém kontrastu s tím stojí skutečnost, že ke „srovnatelnému procesu hledání pravdy, spravedlnosti a usmíření“ nedošlo ani po čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu, byť k páchání obdobných zločinů prokazatelně docházelo ve všech zemích bývalého východního bloku. Spravedlnosti nebylo učiněno za dost ani prostřednictvím národních procesů s pachateli, neboť k nim docházelo jen ojediněle.
Jak zaznělo na diskuzním semináři, a jak uvádí Neela Winkelmannová v publikaci, „důsledkem absence účinného procesu hledání pravdy a spravedlnosti je, že se postkomunistické společnosti dobře neusmiřují a nehojí. Kriminální činy nebyly dostatečně zdokumentovány, správné a nesprávné nebylo pojmenováno a pachatelé nebyli potrestáni.“ To vše za situace, kdy mezinárodní společenství uznalo základní právo na spravedlnost pro každého, a kdy v postkomunistických státech stále žije početná skupina osob, které čekají na naplnění svého přirozeného práva.
Je třeba si uvědomit, že mezinárodní zločiny nepodléhají promlčení, a jejich pachatelé tak mohou být souzeni kdykoli, bez ohledu na to, kdy byly zločiny spáchány. Stejně tak je naplněn základní princip trestního práva nullum crimen sine lege praevia, tedy není trestného činu, nebyl-li předtím definován. Jak je uvedeno výše, mezinárodní zločiny byly definovány ve Statutu již v roce 1945. Od počátku 50. let 20. století je tato úprava aplikovatelná aniž by současně s pácháním zločinů musel probíhat ozbrojený konflikt.
V roce 2012 byla přijata Deklarace 2012, pod níž připojili podpisy zástupci 17 sdružení obětí totality z České republiky za přítomnosti velvyslanců a jiných zástupců evropských zemí spadajících do bývalé oblasti sovětského vlivu. V deklaraci byly vyzvány zákonodárné sbory postkomunistických zemí a orgány Evropské unie, „aby přijaly účinné právní normy, které by umožnily spravedlivé potrestání komunistických zločinců a zrušení všech výhod, které dosud užívají.“
Právě na tuto výzvu reagovala Platforma evropské paměti a svědomí, jejíž činnost vyústila ve vytipování případů vhodných „pro další vyšetřování a signální litigaci“, tedy těch se zřejmým skutkovým pozadím a právní kvalifikací, jejichž pachatelé stále žijí.
Platforma identifikovala dvě skupiny případů zločinů proti lidskosti spáchaných komunistickými diktaturami v Evropě. Prvou skupinou je systematické a dlouhodobé zabíjení neozbrojených civilistů podél železné opony v bývalém Československu, ke kterému docházelo od převzetí moci komunisty až do pádu režimu v přímém a zamýšleném důsledku státní politiky a zákonodárství tehdejšího komunistického Československa. Druhou skupinu případů tvoří dění v Bulharsku v letech 1984 až 1989, kdy byli masově perzekuováni, zabíjeni a deportování příslušníci turecké menšiny. Represivní politika bulharského komunistického státu nesla označení „Proces obrození“, spočívala například v ozbrojených represích, zabíjení nevhodných osob, přesidlováním lidí, věznění v koncentračních táborech a v násilné deportaci 370 000 osob do Turecka. Platforma shrnuje v publikaci státní politiku a legislativu v tehdejším Československu i Bulharsku, nabízí argumenty svědčící o trestní odpovědnosti konkrétních pachatelů a klade otázku, proč nebyla v uplynulých 25 letech vykonána spravedlnost.
V rámci projektu měla Platforma k dispozici vysoce kvalifikovanou právní asistenci, v rámci Mezinárodního právního poradního týmu Platformy byli angažováni čtyři renomovaní akademičtí experti a jedna praktička. Za všechny lze jmenovat profesora Albina Esera, bývalého soudce Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii či profesora Franka Meyera, vedoucího katedry trestního práva a trestního řádů včetně mezinárodního trestního práva Univerzity v Curychu.
Chybějící jurisdikce aneb nový mezinárodní soud (s otazníkem)
V současnosti nespadají mezinárodní zločiny komunismu do jurisdikce žádného z existujících mezinárodních soudů. Na tuto skutečnost reaguje Platforma výzvou k založení nové nadnárodní instituce, která by byla oprávněna nastolit spravedlnost. Výzva však není směřována jen k mezinárodnímu společenství, ale také k jednotlivým demokratickým státům. Platforma je vybízí, aby prozkoumaly možnost uplatnění principu univerzální jurisdikce a stíhání identifikovaných odpovědných osob před svými národními soudy. „Ochrana a prosazování lidských práv si to žádají,“ píše Neela Winkelmannová.
Závěrem
Podle výkonné ředitelky Winkelmannové vzbudila činnost Platformy mezinárodní odezvu. Na základě výzvy za mezinárodní spravedlnost sezval estonský ministr spravedlnosti své resortní kolegy do Tallinu a společně vydali tzv. Tallinnské prohlášení, ve kterém se zástupci osmi států shodli na vytvoření mezinárodní pracovní skupiny, která bude zkoumat jestli (a jak) založit novou mezinárodní instituci spravedlnosti, která by se zabývala dosud nevyřešenými mezinárodními zločiny totality. Dva státy se již rozhodly prozkoumat možnost použití univerzální jurisdikce.
V rámci projektu byl též natočen dokumentární film JUSTICE 2.0, jehož režisérem je Stefan Winert z Berlína, autor oceněných dokumentárních filmů Gesicht zur Wand (Obličejem ke zdi) a Die Familie (Rodina) o obětech Berlínské zdi. Na webových stránkách Platformy je též ke zhlédnutí krátký videoklip.
Diskuze k článku ()