Historický exkurz
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“) upravoval zákonné předkupní právo u podílového spoluvlastnictví v § 140. Úprava poskytovala na jedné straně ochranu spoluvlastníkům, na straně druhé však převod věci ve spoluvlastnictví komplikovala. Zákonodárce institut zákonného předkupního práva spoluvlastníků do nového občanského zákoníku nepřevzal.[1] Od 1. 1. 2014 bylo však nadále možné si ho sjednat smluvně, a to buď jako věcné právo zapisované do katastru nemovitostí, nebo pouze v obligační rovině.
Právní úprava v této podobě však nevydržela dlouho a s novelou č. 460/2016 Sb. občanského zákoníku bylo s účinností od 1. 1. 2018 zákonné předkupní právo podílových spoluvlastníků do českého právního řádu zavedeno znovu, a to pouze u nemovitých věcí. Důvodová zpráva[2] k tomu uvádí, že cílem navrhované úpravy bylo „zjednodušení fungování spoluvlastnictví a podpory tradičních hodnot s tím, že je žádoucí podporovat scelování vlastnictví v poměrech tradičních společenských hodnot a vazeb, nikoli jeho rozdrobování, mnohdy vedené pouze spekulativními zájmy“. Lze si klást otázku, zdali skutečně za tak krátkou dobu bylo vůbec možné vyhodnotit dopady absence zákonného předkupního práva, v každém případě zde zákonné předkupní právo je znovu a spoluvlastníci se s ním v praxi musejí vypořádat.
Současná právní úprava
Novelizovaný občanský zákoník upravuje předkupní právo spoluvlastníků k nemovité věci v § 1124. Jedná se o právo věcné,[3] které se však nezapisuje do katastru nemovitostí. Právní úprava je poměrně stručná, zakládá výjimku pro osoby blízké a možnost vzdát se předkupního práva pro právní nástupce, o které bude pojednáno níže. Další práva a povinnosti se však řídí úpravou smluvního předkupního práva obsaženou v § 2140 a násl. o. z.[4] Zákonem předpokládaný postup spoluvlastníka, který zamýšlí prodat spoluvlastnický podíl k nemovité věci, spočívá v tom, že nejprve vyhledá osobu, která má o koupi věci zájem (tzv. koupěchtivý). Následně dohodne s koupěchtivým podmínky prodeje a uzavře s ním kupní smlouvu.
Pro prodávajícího (dlužníka z předkupního práva) je důležité, aby si existenci zákonného předkupního práva uvědomil již při přípravě kupní smlouvy. Jednak se tím vyvaruje nepravdivého prohlášení o tom, že věc není zatížena právem třetí osoby, a také si zmínkou o existenci předkupního práva v kupní smlouvě pojistí, že koupěchtivý o předkupním právu bude prokazatelně vědět. V současné době totiž není úplně jasné, jestli u zákonného předkupního práva dle § 1124 o. z. lze bez dalšího předpokládat, že o něm musí každý vědět. Odpověď na tuto otázku má s ohledem na znění § 2145 o. z. zásadní dopad na postavení prodávajícího.
Autorka se přiklání k názoru, že koupěchtivý musí vždy s ohledem na zásadu „neznalost zákona neomlouvá“ vědět o existenci zákonného předkupního práva. Proto bude dle jejího názoru kupní smlouva vždy uzavřena dle § 2145 o. z. s rozvazovací podmínkou vázanou na uplatnění předkupního práva. Dokud však nebude tato otázka postavena najisto, nezbývá než doporučit prodávajícímu, aby vždy koupěchtivého o existenci zákonného předkupního práva raději prokazatelně informoval. Vyhne se tím riziku, že bude zavázán ke stejnému plnění více osobám a bude muset koupěchtivému uhradit vzniklou škodu.
Podpisem kupní smlouvy s koupěchtivým administrativa spojená s předkupním právem teprve začíná. Prodávající musí učinit všem ostatním spoluvlastníkům (předkupníkům) v souladu s § 2147 o. z. písemnou nabídku, ve které jim písemně ohlásí všechny podmínky koupě, včetně obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým. Nejjednodušší bude, když prodávající k nabídce připojí opis uzavřené kupní smlouvy. Povinnost bude zajisté splněna také sdělením podstatných náležitostí smlouvy. Otázkou je, do jaké míry lze údaje ve smlouvě anonymizovat a jaké náležitosti lze z tohoto hlediska považovat za nepostradatelné. Nepochybně k nim bude patřit údaj o kupní ceně a její splatnosti. Prodávající bude pravděpodobně povinen sdělit i jméno kupujícího.[5] Důvodem je ochrana spoluvlastníka před smyšlenými smlouvami a možnost ověřit si podmínky smlouvy a skutečný záměr věc prodat.[6]
Od doručení nabídky poslednímu ze spoluvlastníků potom začíná běžet tříměsíční lhůta, během které musejí spoluvlastníci, kteří mají o výkon předkupního práva zájem, uhradit kupní cenu prodávajícímu.[7] Z praktického hlediska je uvedená úprava komplikovaná. Koupěchtivý je po celou dobu (zpravidla po dobu tří měsíců, avšak s ohledem na doručení nabídek všem spoluvlastníkům to může trvat i mnohem déle) v nejistém postavení. Nebývá výjimkou, že po uzavření kupní smlouvy zaplatil za služby úschovy a složil alespoň část kupní ceny na vázaný účet, či dokonce kupní cenu uhradil kupujícímu. Pokud k financování kupní ceny použil např. hypoteční úvěr, banka se bude již několik měsíců po čerpání peněz chtít zpravidla přesvědčit o tom, že kupující vlastnické právo skutečně nabyl. Koupěchtivý však vlastníkem zatím není. Pokud některý ze spoluvlastníků své předkupní právo k nemovitosti uplatní, ani se jím nestane.
Ani pro spoluvlastníky oprávněné z předkupního práva však není současná úprava bez problémů. Ust. § 2141 o. z. totiž zakotvuje pravidlo, že více osob může uplatnit předkupní právo pouze v celku. Pokud by některý ze spoluvlastníků předkupní právo neuplatnil, pak se tím hypotetické podíly ostatních spoluvlastníků uplatňujících předkupní právo zvětší. To v praxi znamená, že pokud je spoluvlastníků více, musejí se ve tříměsíční lhůtě dohodnout, jak budou při výkonu předkupního práva postupovat, a společně to oznámit prodávajícímu. Pokud by zde dohoda nebyla, musí jednostranně každý z nich oznámit prodávajícímu, že má zájem uplatnit předkupní právo, a výslovně zmínit konkrétní eventuality, za kterých jeho zájem trvá (např. uvést, že má zájem uplatnit předkupní právo pouze sám k celému podílu, nebo naopak uvést, že má zájem předkupní právo uplatnit, pouze pokud ho uplatní také všichni ostatní spoluvlastníci, atp.). Svoboda zde dovozuje, že „pokud jeden z oprávněných projeví vůli právo vykonat pouze pro sebe, nelze z toho vyvozovat, že chce využít právo s ostatními v celku. Takové případy pak budou posouzeny jako nevyužití práva z jeho strany.“[8]
Od toho, kolik předkupníků své právo uplatní, se bude také odvíjet konečná kupní cena, kterou bude muset každý z nich za zvětšení svého podílu uhradit. Problém je, že z pouhé pasivity ostatních spoluvlastníků nelze dovozovat, že předkupní právo v dané lhůtě nakonec neuplatní. Pokud tedy má některý ze spoluvlastníků zájem na tom, aby svůj stávající spoluvlastnický podíl co nejvíce zvětšil, je z jeho strany nejjistější oznámit prodávajícímu, že předkupní právo uplatňuje, je ochoten podíl koupit celý sám, ale i s jakýmkoli počtem dalších spoluvlastníků, kteří s ním mohou hypoteticky vystupovat na straně kupujících. To nicméně znamená, že musí také uhradit prodávajícímu v tříměsíční lhůtě celou kupní cenu za podíl. Může se tak stát, že když tento postup zvolí více spoluvlastníků, prodávajícímu se na bankovním účtu může sejít kupní cena za celý podíl několikrát a bude muset každému ze spoluvlastníků část vrátit.
Vzdání se předkupního práva
Ideálním řešením, jak se vyhnout problémům spojeným s existencí předkupního práva, je přivodit jeho zánik. Jednou z možností je vzdání se předkupního práva. Ust. § 1125 o. z. počítá s právem spoluvlastníka vzdát se předkupního práva i pro jeho právní nástupce. Tato skutečnost se zapisuje poznámkou do katastru nemovitostí.[9]
Vzdání se předkupního práva lze řešit buď ještě před vznikem spoluvlastnictví, nebo až následně po tom, co spoluvlastnictví existuje.[10]
V případech, kdy má podílové spoluvlastnictví teprve vzniknout, lze zabránit vzniku předkupního práva prohlášením o vzdání se předkupního práva nabyvatele spoluvlastnického podílu učiněným již v převodní smlouvě (např. developer vloží ustanovení o vzdání se předkupního práva do všech kupních smluv s prvními nabyvateli spoluvlastnických podílů ke garáži). U existujícího spoluvlastnictví se návrh na zápis vzdání se předkupního práva dle § 1125 o. z. dokládá jednostranným prohlášením o vzdání se předkupního práva nebo dohodou všech spoluvlastníků o tom, že se vůči sobě navzájem vzdávají svého předkupního práva.
Stručnost § 1125 o. z. však vyvolává celou řadu dalších otázek. Za nejdůležitější z nich autorka považuje otázku, zda účinky vzdání se předkupního práva nastávají již účinností právního jednání, nebo až zápisem do katastru nemovitostí. V této věci je nutné vycházet ze základní zásady: „zápis do katastru má konstitutivní účinky v případech, kdy zákon stanoví, že ohledně nemovitostí podléhajících evidenci ve veřejném seznamu právo k těmto nemovitostem vzniká, mění se nebo zaniká zápisem do tohoto seznamu, tedy je jedním z účinků zápisů právě vznik, změna nebo zánik zapisovaného práva“.[11] Příkladem je úprava § 2128 odst. 2 o. z., která stanoví, že předkupní právo (smluvní) k nemovité věci ujednané jako právo věcné vznikne až zápisem do katastru nemovitostí.
Znění § 1125 o. z. však neuvádí nic o tom, kdy by měly nastat účinky vzdání se předkupního práva. Obsahuje jen prostou informaci o tom, že vzdání se předkupního práva se do veřejného seznamu zapíše. Vkladu se na základě této dikce („zapíše se“) připisují pravidelně deklaratorní účinky.[12] Tak je tomu např. u práva nájmu a pachtu. Tato práva vkladem nevznikají, nýbrž jde pouze o možnost nechat tato práva zapsat do veřejného seznamu na žádost vlastníka pronajaté či propachtované věci. Stejně tak má pouze deklaratorní charakter zápis služebnosti vzniklé na základě jiné právní skutečnosti (nikoli právního jednání) dle § 1262 odst. 1 věty druhé o. z. S ohledem na závěry tohoto systematického a gramatického výkladu dotčených ustanovení a úpravy věcných práv lze dospět k názoru, že poznámka o vzdání se předkupního práva má pouze deklaratorní povahu.
Vzdání se předkupního práva dle § 1125 o. z. má však v praxi několik nevýhod.
První z nich je nutnost vzdát se práva vždy s účinky i pro právní nástupce spoluvlastníka. To nemusí být pokaždé záměrem. Jedná se spíše o systémové řešení, které má smysl, pokud se předkupního práva vzdají tímto způsobem všichni spoluvlastníci. Podpis spoluvlastníka na listině určené pro zápis vzdání se předkupního práva do katastru nemovitostí bude muset být navíc úředně ověřen. To může být podstatné omezení např. u prodeje spoluvlastněné garáže, kde je několik desítek těžko dostižitelných spoluvlastníků žijících trvale v zahraničí.
Nabízí se proto otázka, zda má prodávající vedle postupu dle § 1125 o. z. možnost se s předkupním právem nějak vypořádat ještě před uzavřením kupní smlouvy s koupěchtivým. Takový postup se z pohledu prodávajícího jeví jako mnohem jednodušší než složitý nabídkový proces dle § 2140 a násl. o. z. popsaný výše. Bez existence předkupního práva by pochopitelně shánění potenciálního zájemce o koupi bylo mnohem snazší a jeho postavení by ve srovnání s nejistotou koupěchtivého bylo nesrovnatelně lepší.
Tento postup byl v zásadě možný do 31. 12. 2013 u zákonného předkupního práva upraveného v § 140 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Judikatura potvrdila, že spoluvlastníci mohli uzavřít předem tzv. dohodu o neuplatnění předkupního práva.[13] Nejvyšší soud dokonce konstatoval, že „předkupní právo zaniká dokonce i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno.“[14]
Tento postup dle účinné úpravy občanského zákoníku není nadále zřejmě možné využít. Svoboda uvádí, že „bez existence kupní smlouvy a třetí osoby by se v případě nabídky předkupního práva nejednalo o skutečnou nabídku předkupního práva, ale o nabídku na uzavření kupní smlouvy ze strany dlužníka vůči předkupníkovi. Její odmítnutí by v takovém případě nemělo účinek odmítnutí předkupního práva nebo nevyužití předkupního práva a předkupní právo by trvalo dál“.[15] Zároveň je ovšem nutné dodat, že taková dohoda by sice nezpůsobila zánik zákonného předkupního práva, bude však znamenat porušení smluvního závazku neuplatnit předkupní právo, tedy povede alespoň k povinnosti uhradit škodu a případně k dalším sjednaným sankcím.
Dle názoru autorky tu však je ještě jiný právní nástroj, který spoluvlastníkům umožní docílit požadovaných následků – vzdání se předkupního práva pouze pro konkrétní převod. Zde se nebude jednat o výše popsané vzdání se předkupního práva spoluvlastníků pro právní nástupce dle § 1125 o. z. Půjde o vzdání se práva předem. Na první pohled se může zdát, že mezi tímto vzdáním se a dohodou spoluvlastníků o neuplatnění předkupního práva není v podstatě žádný rozdíl. Je však třeba dodat, že když Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1599/2003 učinil závěry ohledně přípustnosti dohody spoluvlastníků o neuplatnění předkupního práva, jasně se vymezil vůči tomu, že se nejedná o jakékoli vzdání se práva předem, které bylo dle § 574 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nepřípustné. Dle účinného občanského zákoníku je až na výjimky[16] možné se vzdát i práv, která mají vzniknout teprve v budoucnu. Z tohoto důvodu považuje autorka za přípustné se předem vzdát předkupního práva spoluvlastníků ještě předtím, než ve smyslu § 2143 o. z. dospěje právo spoluvlastníka odpovídající povinnosti prodávajícího nabídnout mu věc ke koupi (tedy ještě předtím, než dojde k uzavření smlouvy s koupěchtivým).[17] Navíc se autorka domnívá, že platnosti tohoto vzdání se nebude na újmu, pokud spoluvlastníci nebudou znát podmínky budoucího prodeje. Bude tedy možné se předkupního práva vzdát dokonce pro převod z konkrétního prodávajícího na jakoukoli třetí osobu za jakoukoli kupní cenu.
Autorka samozřejmě připouští, že výše uvedený závěr je možné napadnout hned několika odůvodněnými argumenty.
První z nich je zákaz obcházení zákona – pokud bylo smyslem zákonodárce chránit spoluvlastníky do té míry, že smlouva s koupěchtivým musí existovat před zánikem jejich předkupního práva, pak na vzdání se tohoto práva předem by bylo možné nahlížet jako na obcházení zákona.
Dále je možné argumentovat tím, že mají-li spoluvlastníci zájem na vzdání se předkupního práva, pak mohou využít postup dle § 1125 o. z., který je sice formalizovaný a nákladnější, ale s ohledem na materiální publicitu veřejného seznamu přináší pro všechny zúčastněné mnohem vyšší stupeň právní jistoty. Vzdání se zákonného předkupního práva nikoli pro právní nástupce spoluvlastníků a bez zápisu do katastru nemovitostí by taktéž mohlo být ve smyslu § 978 o. z. považováno za odchýlení se od kogentní úpravy věcných práv, které nebude mít účinky vůči třetím osobám.
Charakter občanského zákoníku však svědčí ve prospěch smluvní volnosti, svobody a rozsáhlých možností upravit si svá práva dle svých potřeb. Návrat zákonného předkupního práva spoluvlastníků nemovitostí naopak představuje omezení vlastnického práva a je značným zásahem do autonomie vůle. V souladu s tím se jeví jako rozumné, aby bylo umožněno uplatňovat vzdání se předkupního práva také pouze pro konkrétní převod. Prodávající by sice stejně musel zajistit součinnost ostatních spoluvlastníků, nepotřeboval by však jejich úředně ověřené podpisy, nemusel by jim nutně sdělovat, za jakou kupní cenu bude podíl prodávat, atd. Hlavně by však v případě uplatnění předkupního práva nepřišel vniveč čas strávený hledáním kupujícího z řad třetích osob a mnohdy náročné vyjednání textu kupní smlouvy s ním. Naopak by došlo k úspoře těchto zbytečně vynaložených transakčních nákladů. V každém případě lze minimálně vzdání se předkupního práva pro konkrétní případ inkorporovat do dvoustranného právního jednání mezi prodávajícím a spoluvlastníkem, ve kterém bude navíc v obligační rovině závazek spoluvlastníka (jako předkupníka) neuplatnit své předkupní právo na daný převod.
Převod všech spoluvlastnických podílů
Další možností, jak se vypořádat s předkupním právem, je odkoupení podílů od všech spoluvlastníků naráz. Jedná se o případy, kdy třetí osoba mající zájem o koupi (případně jeden ze spoluvlastníků) uzavře kupní smlouvu se všemi spoluvlastníky a snaží se tímto postupem získat výlučné vlastnické právo k věci. Zde je nutné si položit otázku, zda ze samotného projevu vůle každého spoluvlastníka, kterým prodává svůj podíl, je možné také dovodit vzdání se předkupního práva k jeho spoluvlastnickému podílu. Autorka se domnívá, že tento závěr platí, pouze pokud jsou spoluvlastníci stranami jedné smlouvy nebo spoluvlastníci alespoň vědí o ostatních převodech.
V případě, že by kupující s každým spoluvlastníkem uzavřel na koupi jeho podílu separátní převodní smlouvu, nelze tento závěr dovodit. Spoluvlastníky totiž mohou k prodeji podílu vést různé důvody. Mimo jiné to může být právě roztříštěnost vlastnictví a ztráta naděje, že by se podíl spoluvlastníka na věci mohl v budoucnu zvětšit. Pokud by tedy kupující o svém záměru koupit podíly i od ostatních spoluvlastníků všechny strany řádně neinformoval (nejlépe zahrnutím všech spoluvlastníků do jedné převodní smlouvy), pak dle názoru autorky nastane paradoxní situace, kdy každý spoluvlastník zcizí svůj podíl, ale bude mít předkupní právo ke všem ostatním podílům. Spíše pro pobavení si pak lze představit administrativu spojenou s doručováním nabídek dle § 2147 o. z. V praxi by to u prodeje nemovité věci, která má 30 spoluvlastníků, znamenalo, že každý spoluvlastník bude muset odeslat 29 nabídek a 29 nabídek mu také od ostatních spoluvlastníků bude doručeno.
Závěr
Současná právní úprava předkupního práva přináší četná negativa pro všechny osoby, kterých se dotýká. Možnost vzdát se předkupního práva pro právní nástupce zakotvená v § 1125 o. z. přináší díky evidenci v katastru nemovitostí právní jistotu, je však velmi formalizovaná a má smysl ji využít spíše jako systémové řešení u všech spoluvlastníků. Autorka je přesvědčena, že je možné se předem vzdát předkupního práva pro konkrétní převod, aniž by musel prodávající nejprve uzavřít kupní smlouvu s koupěchtivým a vyčkávat tři měsíce, jestli ostatní spoluvlastníci předkupní právo uplatní. Obdobně v případě, kdy se všichni spoluvlastníci rozhodnou převést své podíly jednomu kupujícímu a všichni budou vystupovat jako účastníci jedné smlouvy, považuje autorka takové právní jednání za konkludentní vzdání se předkupního práva všech spoluvlastníků.
Dokud nebude v této věci existovat ustálená judikatura, spoluvlastníkům nezbývá než snášet při převodu svého podílu zvýšenou administrativu zákonných ustanovení, nebo na sebe vzít riziko dosud nevyzkoušených řešení.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 7-8/2019.
[1] Původní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), nicméně zakotvila zákonné předkupní právo v některých specifických případech – např. předkupní právo členů rodiny zúčastněných na provozu závodu (§ 704), dále omezeně v případech, bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit (§ 1124), dále v § 1125 (předkupní právo spoluvlastníků zemědělského závodu), v § 1187 (předkupní právo nájemce), v § 1254 (předkupní právo stavebníka a vlastníka pozemku u práva stavby) nebo v § 3056 (předkupní právo v souvislosti se zavedením zásady superficies solo cedit, u staveb, které se nestaly součástí pozemku).
[2] Znovuzavedení předkupního práva (ve stejné dikci, jako byla přijata novelou č. 460/2016) předložila Poslanecké sněmovně skupina poslanců dne 22. 9. 2016. Návrh zákona byl rozeslán poslancům jako tisk 920/0 dne 23. 9. 2016. Jedná se o informace z důvodové zprávy k tomuto návrhu. Jeho projednávání bylo ukončeno s koncem volebního období. Znovuzavedení předkupního práva bylo již obsaženo v novele č. 460/2016 Sb.
[3] K tomu srov. L. Tichý: § 2144 [bod 4], in: J. Švestka, J. Dvořák a kol.: Občanský zákoník: komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2014. „Z povahy věci se mezi věcná předkupní práva řadí i zákonná předkupní práva.“
[4] K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003: „Právní úprava předkupního práva, tj. § 602 a násl. obč. zák., se použije tedy nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní (specifickou) úpravu, tj. i pro případy zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků podle § 140 obč. zák.“ Přestože toto rozhodnutí se vztahuje k tehdejší právní úpravě, lze jeho závěry přiměřeně aplikovat i na úpravu současnou.
[5] K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 5. 1922, sp. zn. Rv I 67/22, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod č. 1679.
[6] Srov. L. Svoboda: § 2147 [Nabídka předkupního práva], in: M. Hulmák, V. Bednář, P. Bezouška a kol.: Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, C H. Beck, Praha 2014, str. 128.
[7] K otázce, zda lhůta běží každému spoluvlastníkovi zvlášť, nebo až ode dne doručení poslednímu ze spoluvlastníků, srov. L. Tichý: § 2141 [bod 3], op. cit. sub 3. Dále srov. L. Svoboda: § 2141 [Pluralita předkupníků], op. cit. sub 6, str. 115. Judikatura v minulosti došla k závěru, že prodávající nemá možnost jednostranně zákonnou lhůtu zkrátit. Dle názoru autorky jsou tyto závěry použitelné i za účinnosti současné úpravy – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05.
[8] L. Svoboda, op. cit. sub 6, str. 115.
[9] Vzdání se předkupního práva se do katastru zapíše poznámkou dle ust. § 23 odst. 1 písm. zb) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Poznámka o vzdání se předkupního práva k nemovitosti bude zapsaná v části D na příslušném listu vlastnictví.
[10] Srov. D. Šustrová, J. Holý: Co nového přinesl rok 2018 katastru nemovitostí, datum publikování 23. 2. 2018. [cit. 22. 2. 2019]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/co-noveho-prinesl-rok-2018-katastru-nemovitosti?browser=mobi.
[11] P. Baudyš: § 10 [Právní účinky zápisů], in: P. Baudyš: Katastrální zákon, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 38.
[12] E. Barešová in E. Barešová, I. Bláhová a kol.: Katastrální zákon: komentář, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2015, Rekodifikace, Komentář k § 11.
[13] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, a dále srov. M. Králík: § 140 [Převod spoluvlastnického podílu], in: J. Švestka, J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník I, II., 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 876. Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002: „Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě.“
[14] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003.
[15] Srov L. Svoboda: § 2143 [Vznik povinnosti], op. cit. sub 6, str. 128. Srov. L. Tichý: § 2140 [bod 20], op. cit. sub 3.
[17] Srov. L. Tichý: § 2140 [bod 23], op. cit. sub 3. Tichý zde dovozuje, že „předkupního práva se může oprávněný jednostranným projevem vůle vzdát. Tohoto práva se může vzdát ještě před uzavřením smlouvy mezi dlužníkem a koupěchtivým“. Přestože komentář vznikl před novelizací § 1125 o. z., nic nebrání tomu, aby byly závěry použitelné i pro současnou úpravu.
Diskuze k článku ()