Šlo o nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12, jehož hlavní „poselství“ by se dalo zjednodušit tak, že „materiální péče o dítě má zůstat primárně v rodině, a teprve na druhém místě se má starat stát, například v podobě sociálních dávek.“
Druhé rozhodnutí (nález ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13) bylo mediálně a zjednodušeně komentováno tak, že „pro ekonomickou krizi, v níž žijeme, nemusejí otcové platit vyšší alimenty“. Což ovšem Ústavní soud nikdy neřekl, jen vyslal apel na obecné soudy, aby se podrobněji a ad hoc zabývaly v jednotlivých řízeních o určení výživného tím, jaké jsou faktické pracovní a výdělečné možnosti v místě a čase, v němž se osoba povinná platit výživné nachází.
Sešel se rok s rokem a Ústavní soud se k populárnímu tématu vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi (případně i ostatními předky a potomky) vrátil. Tentokrát se zabýval trváním této povinnosti, schopností samostatné obživy vyživovaného dítěte, jeho přípravou na budoucí povolání a fenoménem „prodlužování mládí“ a „věčných studentů“. Rozhodnutí stojí za bližší komentář.
„Výživný“ nález Ústavního soudu
Ústavní soud vydal dne 30. 9. 2014 nález sp. zn. II. ÚS 2121/14, v němž se (mj.) říká, že: „Samotné dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam; zletilé dítě však musí vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Studium po dosažení zletilosti lze považovat za přípravu na budoucí povolání vylučující samostatnou obživu oprávněné osoby jen tehdy, pokud aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu, zvyšuje šance dítěte na uplatnění na trhu práce – zároveň za situace, kdy se dítě studiu věnuje s dostatečnou péčí a dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor.“
Uzavírá v něm, že vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi trvá do doby, dokud není oprávněný (nejčastěji dítě) schopen samostatné obživy, což platilo řadu let a platí i v režimu občanského zákoníku, který říká v ustanovení § 911, že „výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“
Studium dítěte již dnes zcela běžně přesahuje do doby, kdy dítě nabylo zletilosti, studijní možnosti se podstatně rozšířily, vznikla řada soukromých škol, lze studovat v zahraničí a tyto možnosti často lákají k „prodloužení mládí“. O to pečlivěji musí obecné soudy hodnotit, zda studium po dosažení zletilosti (třebas i několikáté školy) je přípravou na budoucí povolání, a navíc, zda z časového (i jiného) hlediska vylučuje, aby dítě při studiu získávalo formou přivýdělku alespoň částečně prostředky na svoji obživu.
Jak lze tyto závěry zobecnit?
Prodlužování mládí a věční studenti
Hlavním účelem studia je stále příprava na budoucí povolání (nemáme-li na mysli různé univerzity třetího věku a „nástavbová“ studia) – na tom nezměnily nic ani rozšířené (téměř nekonečné) studijní možnosti.
Proto je třeba při hodnocení schopnosti samostatné obživy dítěte vždy zkoumat i zájem dítěte o studovaný obor, jeho „studijní nasazení“ a výsledky, možnost uplatnění na trhu práce v daném oboru a kritérium návaznosti studia na dřívější vzdělání.
Ústavní soud se v naposledy citovaném rozhodnutí věnuje případu zletilého dítěte, v jehož případě musí být opatrovnický soud nadmíru pečlivý při posuzování schopnosti samostatné obživy. Jen stěží si lze například představit, že bude trvat vyživovací povinnost rodiče k pětadvacetiletému dítěti, které nejprve vystudovalo strojní průmyslovou školu, poté si zkusilo roční jazykový pobyt v zahraničí, následně začalo studovat teologickou fakultu, aby skončilo u soukromé školy ekonomického zaměření. V těchto (a podobných) případech lze o návaznosti hovořit jen stěží. Také ve vztahu k trvání vyživovací povinnosti, stejně jako k možnostem a schopnostem povinného, platí totiž zásada potenciality, znamenající, že není podstatné, zda se oprávněná osoba sama fakticky živí, ale zda, objektivně vzato, je samostatné obživy i při vynaložení zvýšeného úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat, schopna.
Opatrovnickým soudům by neměl uniknout zjevný apel Ústavního soudu: Dítě si může studovat, jak se mu zlíbí, ale pokud nejde o intenzivní, kontinuální a účelnou přípravu na budoucí povolání, pak nechť studuje, ale za své. Všechna uvedená kritéria se musí zkoumat ad hoc v každé souzené věci. Jiné možnosti (nejen) přivýdělku při studiu bude mít student v Praze, Brně jiné v Ostravě či Ústí nad Labem.
Stejně jako v jiných nálezech Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nesmějí dopouštět paušalizujících závěrů, rozhodovat podle zajetých kolejí a „mustrů“. V této souvislosti zjednodušeně uzavírat, že „dítě studuje ve věku relativně blízkém nezletilosti, a tedy vyživovací povinnost rodičů vůči jeho osobě trvá“. Tak tomu totiž nemusí vždy být.
Přestože totiž trvá studium, nemusí trvat vyživovací povinnost. Pokud zcela nezanikla, pak je třeba zkoumat i ve vztahu k výši výživného, do jaké míry se dítě snaží o přivýdělek – například formou brigád – alespoň na své kapesné, volnočasové aktivity, záliby.
Nesmí být zároveň pominuta ani vzájemnost vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi – tedy to, jak zletilé dítě, byť studující, plní svoji vyživovací povinnost ke svým rodičům – alespoň ve formě pomoci v domácnosti, pomoci v nesnázích, v době nemoci apod. Jak je rodičům vděčné (či nevděčné).
Závěr
Také v souvislosti komentované kauzy stojí za zamyšlení, do jaké míry se vůbec Ústavní soud má zabývat věcmi péče o nezletilé, které se k němu většinou dostanou až ve chvíli, kdy jsou vzhledem k dlouho trvajícím sporům mezi rodiči navzájem, případně rodiči a dětmi, natolik rozvrácené, že je v zásadě není možné napravit.
Především proto nelze vnímat jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rodinných vazeb za šťastný a věci péče o nezletilé by se k němu vůbec dostat neměly.
To však nebude možné, dokud soudy obecné nebudou citlivě v každé kauze vnímat ad hoc souzenou věc, hodnotit důkazy nejen ke vztahům rodičů a dětí, jejich majetkovým poměrům, ale i k lokálním podmínkám, v nichž děti žijí, společenským poměrům v té které době a rodinným poměrům v každé rodině.
Ostatně – i proto ovládá civilní proces klíčová zásada volného hodnocení důkazů, podle níž soud každý důkaz hodnotí zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti.
Diskuze k článku ()