Pro pochopení textu připomínám s odkazem na své předchozí články, že v textu používám pojem „partneři“ a „partnerství“ pro vztah muže a ženy, kteří spolu žijí, aniž by uzavřeli manželství, vedou společnou domácnost a případně se stanou rodiči[1].
I. Úvod
Pro přehled jen stručně uvedu základní instituty dědického práva. Zůstavitel, tedy osoba zemřelá, zanechává pozůstalost, která tvoří veškeré jmění zůstavitele, což představuje veškerý jeho majetek a závazky; výjimku tvoří práva a povinnosti vázané výlučně na jeho osobu, pokud nebyly uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Jednotliví dědici dědí obvykle na základě závěti nebo tzv. ze zákona, tedy podle zákonné dědické posloupnosti. Důvodem dědění může být i dědická smlouva, jedná se o nový institut a v praxi se zatím téměř nevyskytuje, v dalším výkladu se mu tedy nebudu věnovat.
Nejdříve se budu zabývat situací, kdy zůstavitel nesepsal závěť a dědí se ze zákona, následně stručně nastíním, jaké jsou možnosti závěti. V dalším výkladu se přidržím případu, kdy majetek v pozůstalosti převyšuje závazky, což je případ, kdy nejčastěji vznikají spory ohledně nároků na pozůstalost.
Pro úplnost rovněž zdůrazňuji, že následující výklad se týká dědění v případě absence dohody dědiců. Pokud dojde mezi k dědici k dohodě, jsou samozřejmě možnosti vždy širší a podíly na pozůstalosti mohou být dohodou určeny jinak, než je uvedeno níže.
II. Dědění ze zákona (bez závěti) – manželé
V případě manželů je třeba nejdříve vymezit, který majetek spadá do pozůstalosti a je tedy předmětem dědického práva. Do tohoto majetku spadá především výhradní majetek zůstavitele (pro úplnost zde připomínám článek Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – II. díl, majetkové vztahy za trvání svazku, kde je podrobně rozepsáno, který majetek je ve výlučném vlastnictví a který naopak spadá do společného jmění).
Do majetku dále spadá i část majetku ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“), a to část určená v rámci řízení o dědictví. Po smrti jednoho z manželů, která vede k zániku společného jmění, určí soud v rámci dědického řízení obvyklou cenu majetku ve společném jmění. Následně může dojít k dohodě mezi dědici a pozůstalým manželem o vypořádání majetku ve společném jmění. Pokud k této dohodě nedojde, použije soud zásady pro vypořádání společného jmění obsažené v občanském zákoníku a podle toho určí, který majetek zůstává pozůstalému manželovi a který majetek naopak patří do pozůstalostního jmění a bude tedy předmětem dědického práva (zásady pro vypořádání společného jmění jsou vysvětleny v článku Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – IV. díl, majetkové vypořádání).
Vzhledem k tomu, že základní zásadou vypořádání společného jmění manželů je stejný podíl manželů na vypořádávaném jmění, lze poněkud zjednodušeně říci, že do pozůstalostního jmění spadá obvykle jedna polovina společného jmění manželů (uplatní se samozřejmě i ostatní zásady, vnosy do společného jmění apod., nicméně pro základní porozumění lze vycházet z této základní premisy jedné poloviny).
V rámci řízení o dědictví má tedy pozůstalý manžel zajištěn svůj podíl (obvykle tedy jednu polovinu) na společném jmění a následně se řeší otázka, jaký díl mu přísluší z pozůstalosti, která se tedy skládá jednak z vymezené části (obvykle jedné poloviny) společného jmění a jednak z výhradního majetku zůstavitele.
Pokud nedojde k posloupnosti podle závěti (případně dědické smlouvy), přichází na řadu zákonná dědická posloupnost, tedy dědění podle jednotlivých tříd dědiců. V případě pozůstalého manžela je situace jednoduchá – manžel spadá do první třídy dědiců, v nichž dědí společně s dětmi zůstavitele. Každý z nich přitom dědí stejným dílem.
Pokud nedědí zůstavitelovi potomci[2], dědí manžel ve druhé třídě spolu se zůstavitelovými rodiči a tím, kdo žil se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před smrtí ve společného domácnosti a o tuto domácnost pečoval, nebo s tím, kdo byl na zůstavitele odkázán výživou. Bez ohledu na počet osob v této skupině však pozůstalý manžel dědí vždy nejméně polovinu pozůstalosti.
Ať je tedy již konstelace jakákoliv, v případě neexistence závěti má pozůstalý manžel vždy zajištěný poměrně vysoký podíl na pozůstalosti. Kromě toho má samozřejmě právo na podíl z vypořádávaného společného jmění.
Aplikaci uvedených pravidel lze dobře vysvětlit na následujícím modelovém případě: zůstavitel nemá výhradní majetek, vše je předmětem společného jmění, a manželé mají dvě děti. V takovém případě se pozůstalý manžel stane výlučným vlastníkem poloviny společného jmění a z druhé poloviny společného jmění zdědí jednu třetinu. Celkem tak bude pozůstalý manžel ve výsledku výlučným vlastníkem dvou třetin zaniklého společného jmění.
III. Dědění ze zákona (bez závěti) – partneři
I v případě partnerů je nutno stanovit, který majetek je předmětem pozůstalosti. Zde je situace teoreticky jednodušší o to, že není nutné vymezovat předmět výhradního majetku a společného jmění. Veškerý majetek zůstavitele spadá do pozůstalosti; pokud je spoluvlastníkem nějaké věci, je předmětem pozůstalosti jeho podíl. Tato situace je však jednoduchá pouze právně, neboť určit, které věci byly ve vlastnictví zůstavitele, které jsou pozůstalého partnera a které byly předmětem spoluvlastnictví jich obou, bude v praxi velmi složité, zejména v případě věcí, které se nachází ve společné domácnosti partnerů (v tomto odkazuji na svůj článek týkající se majetkových vztahů za trvání svazku, viz odkaz výše).
Zatímco manžel má s ohledem na své zařazení do první třídy dědiců zajištěn podíl na pozůstalosti spolu s dětmi zůstavitele, partner se v této skupině nenachází. Pokud tedy má zůstavitel jedno či více dětí a nesepsal závěť, tak partner nemá nárok na žádnou část pozůstalosti.
V situaci, kdy zůstavitel nemá potomky, ale má alespoň jednoho rodiče, již partner dědí. Pokud se držíme definice partnera, jak je vymezena výše, jedná se o osobu, která žije se zůstavitelem ve společné domácnosti a o tuto společnou domácnost pečuje. Zákonné znaky definice tzv. spolužijící osoby bude tedy partner obvykle splňovat, a tedy dědí v rámci druhé třídy dědiců. Má-li partner dědit, musí stav společné domácnosti trvat po dobu nejméně jednoho roku před smrtí zůstavitele.
Partner však ve druhé třídě nedědí sám, nýbrž společně s rodiči zůstavitele (pokud ponecháme stranou nežádoucí situaci, že by měl zůstavitel ještě manžela), přičemž všichni dědí stejným dílem. Má-li tedy zůstavitel oba rodiče, má pozůstalý partner právo pouze na jednu třetinu pozůstalosti.
Pokud zůstavitel nemá ani potomky, ani rodiče, nastupuje třetí třída dědiců. I v této třídě dědí pozůstalý partner jakožto spolužijící osoba. Ani v tomto případě však nedědí sám, ale tentokráte společně se sourozenci zůstavitele (případně jejich dětmi) a opět všichni dědí stejným dílem.
IV. Dědění ze závěti
Pořízení pro případ smrti, v praxi jde zejména o závěť, poskytuje nyní značnou míru svobody v otázce, jak naložit se svým jměním. Nebudu v tomto článku rozebírat jednotlivé možnosti, které zákon připouští, omezím se jen na základní zákonné limity, které je nutné při sepisu závěti respektovat.
Důležitý rozdíl mezi partnery a manželi je v tom, že partner rozhoduje o svém výhradním majetku, zatímco manžel musí mít při sepisu závěti na paměti, že do pozůstalosti spadá jen část společného jmění, nikoli společné jmění celé.
Základní omezení při sepisování závěti platí stejné pro manžele i partnery – jsou to práva nepominutelných dědiců, tedy dětí zůstavitele, případně jejich potomků. Nezletilému dědici se musí dostat alespoň ¾ jeho zákonného dědického podílu, zletilému dědici alespoň ¼ jeho zákonného dědického podílu. Pro úplnost upozorňuji, že nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku, která se rovná hodnotě jeho povinného dílu.
Přestože zásada povinného dílu nepominutelných dědiců platí stejně pro manžele i pro partnery, při zohlednění dalších zákonných ustanovení zde mezi nimi jeden rozdíl existuje. Vzhledem k tomu, že v první třídě dědiců dědí spolu s dětmi manžel, rozděluje se pozůstalost na více lidí a v důsledku toho je zákonný díl dětí v případě existence manžela menší. Pokud má tedy zůstavitel manžela, je v rozhodování o své pozůstalosti omezen povinným dílem nepominutelných dědiců méně než zůstavitel, který má partnera.
Do skupiny nepominutelných dědiců nespadá manžel. Jak partneři, tak manželé mají tedy možnost svůj protějšek v závěti opominout.
Pro úplnost jen připomenu, že je možné dědit jak ze závěti, tak ze zákona. Pokud se závěť týká pouze části majetku, nastupuje ohledně zbytku majetku zákonná dědická posloupnost dle zákona.
V. Závěr
Jak je z výše uvedeného zřejmé, postavení manžela jako dědice je chráněno, zatímco partner má situaci složitější.
V případě absence závěti má manžel vždy zajištěn významný podíl z pozůstalosti, zatímco partner má nárok na část pozůstalosti pouze v případě, že nedědí zůstavitelovi potomci. A i v případě, že se rozděluje dědictví v druhé nebo třetí skupině, kde má partner postavení dědice, musí se téměř vždy s někým dělit. Naproti tomu manžel v situaci, kdy zůstavitelovi potomci nedědí, má nárok nejméně na polovinu pozůstalosti, případně na pozůstalost celou, pokud nedědí zůstavitelovi rodiče.
V zásadě tak v dědictví u partnerů platí to, co téměř ve všech dalších aspektech týkajících se nesezdaného soužití – postavení partnerů není chráněno, partneři by se tedy měli potřebným záležitostem věnovat více než manželé. V souvislosti s dědictvím to znamená nutnost se osudem svého majetku před smrtí aktivně zabývat, a v případě zájmu zůstavit partnerovi podíl na pozůstalosti, sepsat potřebnou závěť. V případě opomenutí závěti může být pozůstalý partner nedostatkem svých nároků nepříjemně zaskočen, zvláště v případě, kdy mezi ním a ostatními dědici panují rozpory.
Souhrnně tak lze říci, že manžel má při řešení dědictví jednoznačně výhodnější postavení. Partner může dosáhnout na významný podíl z pozůstalosti ve většině případů pouze na základě závěti zůstavitele. V obou případech mají zůstavitelé téměř stejnou svobodu v rozhodování o svém majetku pro případ smrti.
[1] Zákonná terminologie týkající se partnerů je podrobně rozebrána v článku, viz. http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/srovnani-pravni-upravy-manzelstvi-a-nesezdaneho-souziti-i-dil-rodicovstvi.
[2] Nejčastějším případem bude samozřejmě situace, kdy dítě není, případně kdy dítě zemřelo. Nicméně důvodem nedědění může být i skutečnost, že se dítě zřeklo předem svého dědického práva smlouvou se zůstavitelem, je dědicky nezpůsobilé nebo bylo vyděděno, případně dědictví odmítlo.
Diskuze k článku ()