Zákonné vymezení náhrady při újmě na přirozených právech člověka
Přirozená práva člověka jsou definována v § 19 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) jako vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva. Přirozená práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát. Přirozená práva má pouze člověk, nikoli právnická osoba.
Zásada ochrany osobnosti člověka a všech jeho přirozených práv je vymezena v § 81 a násl. o.z., přičemž jako předmět ochrany jsou zdůrazněny zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
V případě porušení některého z přirozených práv člověka je nezbytné zajistit, aby byla poškozenému plně nahrazena jakákoli újma, která mu zásahem vznikla. Škůdci vzniká v souladu s § 2956 o.z. povinnost nahradit nejen škodu, ale rovněž nemajetkovou újmu, kterou způsobil. V rámci nemajetkové újmy musí škůdce odčinit i způsobené duševní útrapy. Nemajetková újma se v souladu s § 2951 o.z. odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, pokud jiný způsob nezajistí skutečné a účinné odčinění způsobené újmy.
Jedním z nejčastějších způsobů vzniku nemajetkové újmy je ublížení na zdraví. Duševní útrapy se samozřejmě odčiňují i v tomto případě, přestože nejsou u náhrad při ublížení na zdraví výslovně zmíněny. Ustanovení § 2958 o.z., věta první, před středníkem, výslovně uvádí bolestné jako peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti a dále uvádí náhradu vyvažující další nemajetkové újmy. Do této kategorie spadá právě náhrada za duševní útrapy ve smyslu § 2956 o.z. V případě ublížení na zdraví tak přichází v úvahu tři základní pojmy nemajetkové újmy: bolestné, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy.
Při doplnění kategorie duševních útrap bylo cílem zákonodárce pokrýt celé spektrum újmy, které se může jedinci dostat a které se odráží v jeho fyzické a psychické sféře, jakož i komplexním chování, které musí každodenně podstupovat v okolním světě[1].
Duševní útrapy
Duševní útrapy je možné vymezit jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Pod pojem duševních útrap můžeme zahrnout i psychickou bolest[2]. Psychická bolest je možná duševní reakce na zásah do práva člověka, zejména na poruchu zdraví člověka, často je spojena s bolestí fyzickou. Psychická bolest může mít různé podoby.
Je zřejmé, že při každém zásahu do přirozeného práva člověka bude třeba pečlivě zkoumat, zda k psychické újmě skutečně došlo a zda má újma původ v jednání škůdce, tj. zda jeho jednání skutečně bylo takové povahy, aby vedlo k tvrzeným duševním útrapám.
Ze smyslu zákona a obsahu pojmu duševní útrapy vyplývá, že se musí jednat o intenzivní mučivé pocity, tedy psychický diskomfort, který se vymyká běžnému prožívání poškozeného.
Odškodnění duševních útrap a ztížení společenského uplatnění
Jak již bylo výše uvedeno, při ublížení na zdraví je nutné rozlišovat tři okruhy náhrad nemajetkové újmy, a to bolestné, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy. Bolestné nahrazuje pouze vytrpěné fyzické bolesti[3] a při úvaze o náhradě vytrpěných duševních útrap můžeme ponechat tuto oblast stranou.
Hranice mezi náhradou ztížení společenského uplatnění a náhradou za duševní útrapy již není tak ostrá. Ztížení společenského uplatnění zahrnuje z velké části i psychické následky zásahu škůdce. Při rozlišování těchto dvou pojmů je nutno vycházet z jejich podstaty, jejich zákonného obsahu a principů, na nichž jsou založeny.
Ztížení společenského uplatnění představuje trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného do budoucna v zásadních sférách jeho života. Tímto způsobem je nutné odčinit následky ublížení na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kdy poškozením zdraví vznikla překážka lepší budoucnosti poškozeného. V rámci této kategorie jsou tedy odškodňovány psychické následky ublížení na zdraví, které splňují všechny výše uvedené podmínky. Existence ztížení společenského uplatnění musí být objektivně prokázána znaleckým posudkem, případný posudek musí rovněž zhodnotit i míru ztížení podle zásad obsažených v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“)[4].
Ztížení společenského uplatnění je tedy v rámci znaleckého zkoumání objektivně zjistitelná skutečnost, musí se jednat o trvalou překážku lepší budoucnosti. Nestačí pouhá traumatická reakce, musí dojít k zásadní změně v psychickém zdraví poškozeného, která má vliv na jeho další život[5].
Naproti tomu odškodnění duševních útrap má zcela jinou funkci. Není zásadní, zda se nějakým způsobem změnila budoucnost poškozeného, či zda se u poškozeného objevily zásadní psychické problémy trvalého rázu. Má reparační funkci ve vztahu k samotnému traumatickému zážitku, kterému byl poškozený jednáním škůdce vystaven.
V zásadě lze o odškodnění duševních útrap uvažovat jako o bolestném svého druhu, psychickém bolestném. Lze si představit celou škálu různých psychických obtíží, kterým může být poškozený vystaven a které nesplňují podmínky ztížení společenského uplatnění. Za typické případy lze označit psychické reakce obětí trestných činů, které jsou schopny traumatický zážitek po určité době zpracovat natolik, že jejich budoucnost není ohrožena psychickými obtížemi. Přes to však mohou mít za sebou období, kdy si prošly značnými duševními útrapami. Tito poškození nezřídka musí vyhledat i odbornou psychologickou či psychiatrickou pomoc, která jim pomůže se s následky zásahu škůdce vyrovnat.
Vzhledem k tomu, že bolestné ani ztížení společenského uplatnění psychickou bolest nezohledňují, je vymezení duševních útrap jako samostatné újmy, kterou je nutno poškozenému odčinit, vhodným řešením, které respektuje celou šíři újmy na straně poškozeného.
Výše náhrady za duševní útrapy
Zatímco výši bolestného i náhrady ztížení společenského uplatnění lze stanovit v souladu se zásadami obsaženými v Metodice, náhrada duševních útrap žádná exaktně nastavená pravidla nemá a její výše bude ve značné míře záviset na judikatuře a samozřejmě konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu[6].
Určení odškodnění psychické bolesti je nepochybně značně náročné. I při zkoumání a hodnocení tohoto nároku je však nezbytné vycházet z okolností, které jsou z vnějšku rozpoznatelné, přezkoumatelné a tudíž objektivizují určení výše zadostiučinění. Odborná literatura vychází z toho, že psychickou bolest by měl určovat znalec z oboru neurologie a psychiatrie s tím, že bude analyzovat a popisovat vzniklou újmu[7]. Podle zhodnocení znalce pak bude muset soud zvážit a odůvodnit i výši náhrady. Při tom bude nepochybně vhodné zohlednit rovněž intenzitu a délku psychické bolesti.
Je nutné také pečlivě zkoumat případy, kdy má poškozený silnou predispozici k psychické bolesti. Lze si představit situaci, kdy škůdce zasáhne do přirozených práv poškozeného se silnou psychickou labilitou pouze nevýznamným způsobem, avšak poškozený je zážitkem silně traumatizován a pociťuje značné duševní útrapy, neboť je osobnostně k takovémuto vnímání nastaven[8]. V takovýchto případech se lze i za platnosti o.z. přiklonit k závěrům stávající judikatury, dle které se má škůdci přičítat celý následek, neboť by bylo v rozporu se smyslem ochrany poškozeného, aby byl znevýhodněn jen z důvodu existující psychické predispozice.
Při stanovení výše náhrady je nutné aplikovat zásady týkající se přiměřeného zadostiučinění obsažené v ustanovení § 2957 o.z., dle kterého je nutno určit způsob a výši přiměřeného zadostiučinění tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Za ty jsou považovány zejména úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost nebo v důsledku diskriminace poškozeného nebo i jiné obdobně závažné důvody. V úvahu je nutné vzít i obavu poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Toto ustanovení z velké části navazuje na závěry, které již k této otázce učinila judikatura v minulosti.
Tyto zásady se uplatní při posuzování nároku poškozeného vždy, jejich význam bude zřejmě větší u obětí trestných činů, kde se tyto okolnosti zvláštního zřetele hodné budou častěji vyskytovat a následně pak ovlivňovat výši zadostiučinění.
Při odškodňování duševních útrap vzniklých následkem ublížení na zdraví je nutno se držet ustanovení § 2958 a stanovit náhradu tak, aby odčinila duševní útrapy poškozeného, subsidiárně se pak uplatní hledisko slušnosti. V zásadě lze říci, že ve většině případů se použijí obě kritéria s tím, že hledisko slušnosti bude doplňovat nedostatek objektivizačních kritérií.
Zajímavou otázkou je aplikace ustanovení § 2953 odst. 1 o.z., dle kterého soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně sníží, přičemž přitom zohlední zejména to, jak ke škodě došlo, osobní a majetkové poměry škůdce, jakož i poměry poškozeného. Pojmově se moderace na nemajetkovou újmu nevztahuje, neboť dané ustanovení výslovně hovoří o pouze náhradě škody, nikoli nemajetkové újmy. V této souvislosti je nutné upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterého při rozhodování o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy je nutné zvažovat, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody ve smyslu § 2953 o.z.[9] Lze tedy důvodně očekávat, že se soudy přikloní k výkladu, kdy možnost moderace bude přicházet v úvahu i u náhrady nemajetkové újmy. Tento výklad považuji za rozumný, zákaz moderace nemajetkové újmy by v některých případech mohl představovat pro škůdce nepřiměřenou přísnost.
Právní úprava náhrady za duševní útrapy je v tuto chvíli nastavena tak, aby soud měl dostatečný prostor k rozhodování o výši případného nároku. Nepochybně bude nutné sledovat v této oblasti další judikaturu, kde se budou objevovat konkrétní případy a výše náhrady zohledňující jejich specifika. V současnosti je dle mého názoru možno zvážit použití dřívější judikatury ve věcech ochrany osobnosti a v každém případě vždy pečlivě popsat a vyhodnotit jednotlivé okolnosti případu, které by mohly mít na stanovení výše náhrady vliv.
[1] Viz usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 4 Tdo 41/2016-22.
[2] Srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1707.
[3] Bolestné a jeho hodnocení je upraveno v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), část B.: Přehled bolesti (sazby bodového hodnocení).
[4] Rozbor Metodiky a způsobu zhodnocení míry ztížení společenského uplatnění přesahuje obsah tohoto článku, v případě potřeby lze nalézt řadu odborných publikací i článků, které se touto problematikou zabývají.
[5] V praxi se vyskytují např. posttraumatická stresová porucha, úzkostná nebo úzkostně fobická symptomatika v důsledku traumatizujícího zážitku, posttraumatická demence apod.
[6] Zde je možno zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 4 Tdo 482/2016-28, ve kterém byla oběti zvlášť závažného zločinu znásilnění přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč.
[7] Srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1708.
[8] Z psychologického hlediska se může jednat např. o úzkostné osobnosti, s tendencemi k fóbiím a somatizaci apod.
[9] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, č. j. I. ÚS 3456/15-1.
Diskuze k článku ()