Upomínka jednoho legislativního dluhu

Letos uplyne již devět let od okamžiku, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku č. 484/2000 Sb., která stanovila, jaká je výše náhrady nákladů řízení na zastoupení účastníka řízení advokátem, tj. kolik protistrana zaplatí účastníkovi řízení, který byl zastoupen advokátem a kterému byla soudem přiznána náhrada nákladů řízení.

soudkyně Okresního soudu v Mostě

Výše náhrady byla stanovena pro jeden stupeň řízení, jak to ostatně předpokládá § 151 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud při zrušení přísudkové vyhlášky vycházel z toho, že v krátké době dojde k přijetí nové adekvátní úpravy. Namísto přísudkové vyhlášky si soudci při rozhodování o náhradě nákladů řízení vypomohli použitím vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy advokátního tarifu, a začali opět sčítat jednotlivé úkony advokátů. Pokud je řízení skončeno rychle, neúspěšný účastník na zrušení přísudkové vyhlášky výrazně ušetří. Ne vždy se však podaří řízení skončit při jediném jednání.

Z pozice účastníka řízení tak nastává situace připomínající poker. Každým úkonem, každým jednáním či podáním se výše nákladů řízení, o něž se taky hraje, navyšuje. Leckdy se dokonce stane, že náklady řízení přesáhnou původní částku, o níž je spor veden. Je zřejmé, že ochota účastníků dosáhnout smírného řešení sporu v průběhu řízení klesá, protože v banku je příliš mnoho. Rovněž motivace advokátů přivést svého klienta k rozhodnutí co nejrychleji není nikterak silná.

Soudci i advokáti si nicméně na novou situaci zvykli a na přijetí nové právní úpravy se zapomnělo. Je tedy vhodné připomenout, že smyslem přísudkové vyhlášky mělo být zjednodušení výpočtu odměny za zastupování v občanském soudním řízení a především odstranění průtahů způsobených účastníky řízení vedenými úmyslem dosáhnout vyšší odměny za právní zastupování v důsledku více poskytnutých úkonů právní služby. 

Toto mi padlo na mysl, když jsem se jako soudce na stáži u odvolacího soudu setkala s nikterak výjimečným případem, kdy účastník, který byl v mnoha let trvajícím sporu o 30 000 Kč neúspěšný, byl povinen s ohledem na množství úkonů advokáta protistrany zaplatit částku přes 100 000 Kč. Takovéto rozhodnutí z pohledu účastníka jistě nebude vnímáno jako přiměřené a spravedlivé. 

Vytrácí se tak požadavek Ústavního soudu na proporcionalitu mezi výší hodnoty sporu a výší náhrady nákladů řízení, kterou bude povinen zaplatit ve sporu neúspěšný účastník řízení. 

Rozumným řešením by mohla být například právní úprava, která by vycházela z advokátního tarifu, tedy z počtu úkonů, avšak současně by stanovila limity či stropy pro přiznání náhrady nákladů řízení. To by nepochybně přispělo ke spravedlivějšímu stanovení výše náhrad nákladů, ale v důsledku i ke snížení částek vyplácených jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články