Nejvyšší soud vyhlásil v pátek 6. prosince na úřední desce rozsudek ve věci žaloby na diskriminaci, které se měla dopustit Střední zdravotnická škola v Ruské ulici v Praze tím, že mladé ženě vyznávající islámské náboženství zakázala nosit muslimský šátek, tzv. hidžáb. Senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zrušil předchozí rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2017 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se předně neztotožnil s právním názorem, že žalobkyně nebyla studentkou školy, proto nemůže v rámci antidiskriminačního zákona uplatňovat vůči škole žádné nároky. Jestliže bylo zjištěno, že žalobkyně kvůli zákazu nošení hidžábu nemohla na zdravotnické škole začít studovat, je za splnění dalších podmínek aktivně legitimována k tomu, aby své nároky před soudy takto uplatnila, bez ohledu na to, zda již byla ke studiu přijata, anebo se o něj teprve ucházela.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku dále zdůrazňuje, že podle čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví, nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Obdobně i v čl. 16 Listiny základních práv a svobod je deklarováno, že každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod je český stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Nejvyšší soud v návaznosti na to konstatoval, že zákon, který by výslovně omezoval projevy náboženského přesvědčení, v českém právním řádu neexistuje. Pouze ustanovení § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona umožňuje rozdílné zacházení z důvodu náboženského vyznání a víry v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem (ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ochranou veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a práv a svobod druhých) a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. K takovým závěrům ale Nejvyšší soud na rozdíl od nižších soudů nedospěl.
Nejvyšší soud nesouhlasil s argumentem, že zákaz nošení pokrývky hlavy při vyučování dopadal na všechny studenty, a již proto nemohlo jít o diskriminaci. Nemůže-li být žalobkyně zahalena hidžábem a projevit tak své náboženské přesvědčení a víru, což má pro ni zásadní význam, dopadá na ni zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole ve srovnání s ostatními studenty tíživěji. Je tím znevýhodněna oproti ostatním studentům, kteří jsou jiného náboženského přesvědčení, jehož symbolika nebyla zákazem pokrývek hlavy dotčena, anebo nejsou věřící. Lze proto uzavřít, že žalobkyně prokázala předpoklad své nepřímé diskriminace z důvodu náboženství v přístupu ke vzdělání.
Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí v tomto směru postavil především na závěru, že omezení dané školním řádem je odůvodněno tím, že škola má být neutrálním prostředím, povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad, užívání takového symbolu je v rozporu s právem být svobodně bez vyznání, nebýt vystaven působení těchto symbolů, zvlášť když jde o symboly cizorodé, představující politickou povahu náboženství (islámu), jež je v rozporu se západními liberálními ideály. Tato argumentace svědčí o tom, že odvolací soud shledal v omezujícím opatření legitimní cíl ochrany práv a svobod druhých. Nejvyšší soud se však s těmito závěry Městského soudu v Praze neztotožnil.
Podle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání". Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Zachovávání náboženské neutrality státem znamená, že do základního práva svobody náboženského přesvědčení a jeho projevů nezasahuje, avšak vytváří podmínky pro jeho realizaci, chrání výkon těchto práv a svobod před rušivými zásahy a nastoluje podmínky k tomu, aby vedle sebe mohly pokojně koexistovat osoby s různými, i protichůdnými světonázory, respektive osoby, které vyznávají různá náboženství.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že zákaz nošení hidžábu nelze odůvodnit ani zájmem na ochraně veřejné bezpečnosti a pořádku, neboť samotné zahalení hidžábem nezvyšuje žádná bezpečnostní rizika. Nezakrývá obličej a neztěžuje tak identifikaci nositelky, ve vztahu k okolí nemůže vzhledem ke způsobu vázání šátku způsobit obavu například z ukrytí předmětů, kterými by mohli být ohroženi ostatní studenti nebo zaměstnanci školy. Osobě, která jej užívá, nezpůsobuje komplikace při komunikaci či orientaci v prostoru, a to ani při tělocviku, kde je navíc možno použít sportovní variantu tohoto zahalení. Zahalení hidžábem při teoretické výuce (včetně tělocviku) pak nepředstavuje ani žádná zdravotní rizika pro okolí ani pro samotnou žalobkyni.
Zákaz nošení hidžábu není odůvodněn ani legitimním cílem zachovávat pravidla společenského chování a morálky. Takový byl sice cíl sledovaný příslušným ustanovením školního řádu, které mělo vést k dodržování společenských norem v prostorách školy, avšak tato pasáž školního řádu byla vytvořena v reakci na nevhodné oblékání především chlapců, kteří nosili ve škole a při výuce kšiltovky a kapuce. Normy společenského chování včetně odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov. Jak Nejvyšší soud přímo uvedl: „Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky.“
Nejvyšší soud uzavřel, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro další řízení závazný, proti rozsudku Nejvyššího soudu z 27. listopadu není přípustný opravný prostředek.
Rozsudek bude na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a na úřední desce v budově Nejvyššího soudu umístěn po dobu 15 dnů pod sp. zn. 25 Cdo 348/2019. V souladu s pravidly pro zveřejňování rozhodnutí bude pseudonymizovaná kopie rozsudku po jeho řádném doručení všem účastníkům řízení následně natrvalo umístěna na internetových stránkách Nejvyššího soudu v databázi rozhodnutí a stanovisek.
Diskuze k článku ()