Správní vs. trestní vyhoštění
Administrativní opatření v podobě správního vyhoštění je upraveno zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zatímco trest vyhoštění upravuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. S ohledem na rozsáhlost úpravy a množství podmínek v obou citovaných úpravách bude pozornost věnována pouze otázce nastíněné v úvodu tohoto textu, tj. posouzení vysokoškolského studia jako překážky vyhoštění.
Ust. § 119a zákona o pobytu cizinců stanoví, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. V porovnání s uvedeným stanoví trestní zákoník v ust. § 80 odst. 3, písm. c) podmínku, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ačkoliv se může zdát, že se citovaná ustanovení liší, obsahově se týkají obdobných hledisek – sociálních a ekonomických vazeb cizince v České republice.
Výklad předpokladů ve vztahu k vysokoškolskému studiu
Při posuzování znění § 80 tr. zákoníku se přihlíží mj. k pracovnímu a sociálnímu zázemí. Podle komentářové literatury může mít pachatel dostatečné pracovní zázemí vytvořené nejen prostřednictvím pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, který sídlí na území České republiky nebo zde má pracoviště, ale rovněž na základě vlastní podnikatelské aktivity, ať již jako podnikající fyzická osoba nebo jako společník obchodní společnosti.
Sociálním zázemím se rozumí především existence určitých společensky užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných, neboť ty jsou samostatným hlediskem. Existence pracovního a sociálního zázemí pachatele na území České republiky jako jedna z tzv. negativních podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění tedy nevyžaduje pouze formalizovaný pracovněprávní vztah např. v podobě uzavřeného pracovního poměru. Lze ji považovat za splněnou i u pachatelů, kteří z objektivních důvodů (zdravotních, věkových apod.) nemohou vykonávat práci, avšak mají jiný legální zdroj příjmů, a to třeba i nepřímo vycházející z pracovního poměru nebo ze sociálního zabezpečení (např. ve formě starobního či invalidního důchodu).[1]
Žádný z analyzovaných zdrojů však ve výčtu oblastí života, které lze podřadit pod označení pracovní a sociální zázemí, hledisko probíhajícího vysokoškolského studia neuvádí. To však neznamená, že se tato skutečnost při posuzování uložení trestu vyhoštění neuplatní.
Ve vztahu ke správnímu vyhoštění správní soudy uvádějí, že „při posuzování možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázky nuceného vycestování cizince vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.“[2]
Z uvedených kritérií však opět není patrné jakékoliv zohlednění vysokoškolského studia. Jasnou odpověď přináší až rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 1 A 76/2013 - 29, [výběr NSS 182/2014], podle kterého nucené přerušení vysokoškolského studia cizince v důsledku správního vyhoštění může naplňovat charakteristiky nepřiměřeného zásahu do soukromého života dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Podle Městského soudu správní orgány opomenuly, že účelem pobytu žalobkyně bylo studium, k jehož přerušení by v důsledku vyhoštění došlo. Právě nucené přerušení vysokoškolského studia může dle názoru soudu naplňovat charakteristiky významného zásahu do soukromého života jedince, a to tím spíše, pokud studoval mimo zemi svého původu a na studium vynakládal finanční prostředky a úsilí, které jistě byly právě v důsledku zahraničního pobytu nemalé.[3]
Aplikace závěrů správních soudů v trestním právu
Ačkoliv bylo výše citované rozhodnutí vydáno ve správním soudnictví, nabízí se otázka, zdali lze závěry zde učiněné aplikovat taktéž v trestním řízení. Dle mého názoru takovému postupu nic nebrání. Ustanovení trestního zákoníku zdůrazňuje pracovní a sociální zázemí posuzovaného subjektu, zatímco zákon o pobytu cizinců akcentuje soukromý nebo rodinný život jednotlivce. Otázkou bude, zda lze závěry soudu týkající se pojmu soukromý život zahrnující vysokoškolské studium aplikovat taktéž na oblast pracovního zázemí, tedy, zdali lze vysokoškolské studium subsumovat pod pojem pracovního zázemí, popř. postavit pracovní vztah na roveň vysokoškolskému studiu.
Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, v úvahu byly vzaty mj. vynaložené úsilí a finanční prostředky, přičemž komentářová literatura obdobně v případě trestu vyhoštění uznává coby pracovní zázemí i situace, kdy daný subjekt nemůže vykonávat práci, avšak má jiný legální zdroj příjmů. Nastíněná charakteristika bez dalšího dopadá i na vysokoškolské studenty, u kterých je nezřídka dán jiný zdroj příjmů než z pracovního poměru, např. od rodičů v zemi původu.
Jako další okolnost svědčící pro učiněný závěr lze uvést, že vysokoškolské studium spadá pod definici pojmu soustavná příprava na budoucí povolání a logicky tedy zaměstnání předchází. S ohledem na uvedené by bylo diskriminační rozlišovat vysokoškolské studium a zaměstnání, tj. rozdílně posuzovat dva subjekty lišící se pouze výdělečností. V neposlední řadě bude respektováním existence vysokoškolského studia v hostitelské zemi taktéž dodržen požadavek vyplývající z čl. 8 Úmluvy. S ohledem na shora uvedené se domnívám, že prostřednictvím extenzivního výkladu lze vysokoškolské studium podřadit pod pojem pracovní zázemí, výsledkem čehož bude existence vysokoškolského studia relevantním kritériem při posuzování udělení trestu vyhoštění a jako k takovému by měly trestní soudy vždy přihlédnout.
Závěr
Cizinců studujících v České republice je značné množství. V případě protiprávního jednání mohou být tito vyhoštěni prostřednictvím jak institutů správního, tak i trestního práva v návaznosti na závažnost činu, kterého se dopustili. Jak již bylo výše uvedeno, v rámci správního řízení bylo judikováno, že nucené přerušení vysokoškolského studia cizince v důsledku správního vyhoštění může znamenat nepřiměřený zásah do soukromého života jednotlivce a představovat tak překážku jeho vyhoštění. K obdobnému závěru by měly dojít i trestní soudy. Je samozřejmé, že samotné vysokoškolské studium nebude kritériem zcela absolutním, neboť je nutné přihlížet k individuálním okolnostem případu, avšak k vysokoškolskému studiu a vazbám z něho vyplývajícím by mělo být rozhodujícím orgánem vždy přihlédnuto.
[1] Šámal, P. a kol. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník (EVK). 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. str. 998
[2] Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 A 35/2016 – 52 [Výběr NSS 3961/2016].
[3] Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 A 76/2013 - 29, [Výběr NSS 182/2014].
Diskuze k článku ()